SIRNAK - SYRSKÉ KLÁŠTERY - HASANKEYF - MARDIN, MARDIN - HARRAN - SANLIURFA

29. 7. SIRNAK – SYRSKÉ KLÁŠTERY – HASANKEYF - MARDIN

Dnes jsme si chtěli prohlédnout několik kostelů a klášterů ještě stále fungující syrské ortodoxní církve. Pro neznalce podotýkám, že jde o křesťany. Uvidíme, kolik toho stihneme. Ráno jsme se totiž zdrželi nákupem a vybíráním z bankomatu, který po naší návštěvě zkolaboval. Vybírali jsme asi za 600 USD, což v tureckých lirách byla šílená částka a obrovský pakl peněz. Ani se to nechtělo vejít do peněženky. Zase jsme těžcí milionáři.
K prvnímu klášteru (jmenuje se Mar Gabriel), který jsme chtěli navštívit, jsme se dostali až po půl dvanácté a první, co nás přivítalo u brány, byla cedule, že je přes poledne zavřeno. Naštěstí přijeli i nějací Turci a ti měli hodiny silně na háku, a tak jsme se s nimi dovnitř dostali i my. Co nás překvapilo nejvíce, byl stav celé stavby. Všechno je opravené a původně vypadají už jen podzemní chodby a kostel. Hned se nás ujal průvodce, právě on nám všechno ukázal. Mnichů jsme moc neviděli, snad jen toho nejvyššího, který byl v červeném hávu a přišel nám všem vynadat, že už je čas oběda a ať prý vypadneme. Nevím, jestli mluvil aramejsky, což je i dnes používaný jazyk této církve, ale pokud ano, tak to byla moje první a dosud jediná věta, kterou jsem v tomto jazyce slyšel. Nemuseli jsme mu ale ani rozumět, abychom pochopili, o čem se s průvodcem baví. Byl dost naštvaný, asi měl velký hlad.
Pokračujeme do města Midyat, kde stavíme na oběd. Další cesta nás přivedla do starobylého města Hasankeyf. Jeho dny už jsou nejspíš sečteny, protože leží ne břehu řeky Tigris. Je myslím chráněn UNESCEM, není to ovšem nic platné. Bude tu přehrada. Trošku smutné je, že sami Turci na ní nemají peníze. To na věci ovšem nic nemění. Poskytla je i přes velké protesty ochránců památek Velká Británie. Co naplat, kšeft je kšeft a na city se nehraje. Bohužel , toto zajímavé historické město zmizí z mapy. Je vydlabáno, podobně jako městečka v Kappadocii, v sopečném materiálu. ňíká se mu tuf a je tak měkký, že se dá škrábat prstem. Jsou tu samozřejmě i mešity, bazar, zbytky starého mostu přes řeku a taky klid a pohoda. Tu samozřejmě využíváme v jedné čajovně na břehu Tigridu.
Vracíme se směr Midyat, těsně před ním však odbočujeme k dalším syrským klášterům, jejichž centrem tato část Turecka je. El Hadra má být sice podle našich informací opuštěný, ale stejně jako ten předchozí, je v procesu renovace a opuštěný není ani náhodou. Chvilku tu bloumáme, než se nás ujímá zase nějaký kluk. Chce nás tu provést, proti tomu samozřejmě nic nemáme. Dovídáme se, že zvonice, aby uprostřed muslimského moře minaretů moc nevyčnívaly, tu mají podobný tvar. Jinak ale tu muslimové a křesťané žijí už po staletí bez nějakých vážnějších problémů, i když o nějaké vzájemné lásce se asi moc mluvit nedá. A zase sedíme u čaje. Toho času, co tady ztratíme klábosením. Jenže ono se dá dost těžko mluvit o ztrátě času, když ho trávíme příjemným posezením. Navíc se člověk při tom doví spoustu zajímavostí ze života zdejších lidí, ke kterým se jinak těžko dostane.
Chceme samozřejmě vidět i něco starobylejšího, a tak odbočujeme ke klášteru, který ani není moc označen. Je méně honosný, o to ale zajímavější. Žije tu starý mnich se ženou, mají malé hospodářství. Všechno nám trpělivě ukazují a zdá se, že jsou dokonce naší návštěvou potěšeni. Focení jim samozřejmě také nevadí.
Spíme v Mardinu v hotelu.

30. 7. MARDIN – HARRAN – SANLIURFA

Noc byla opět úžasná. Ve 4.00 nás budí jeden muezzin za druhým a řvou nám přímo do oken, takže spaní nestojí za moc. Vstáváme před sedmou a jdeme se projít po starém městě, kupujeme karpus (turecky meloun) na snídani a okukujeme pár mešit. Z kopečka je krásný výhled na syrskou rovinu. Taky je tu samozřejmě bazar, takový klasický. Dílničky, pekárny, zelináři. V 9.15 zvedáme kotvy. Jedeme do posledního kláštera. Jmenuje se poeticky Šafrán, tedy Deir-as Zafaran . Je opět funkční a stejně jako ty předešlé prochází rekonstrukcí. Není ničím příliš odlišný od těch předchozích, ale konečně se dovídáme, odkud se berou peníze na opravy. Hradí je stát, který se tím snaží vylepšit svou image v otázce národnostních menšin. Při bídě, která v některých částech Turecka panuje, nám to připadá poněkud postavené na hlavu, ale to je asi ve vyšší politice normální. Konec konců to známe od nás taky.
Odtud jedeme do Sanliurfy. Je to asi 2 1 hodiny. Malinko nás tam pozlobili při obědě, protože nejenže nás o milion natáhli, ale ještě si nechali zaplatit za čaj, což je tady na východě v praxi naprosto nemyslitelné. Odtud je to asi 45 km do vesničky Harran, kde žijí dodnes lidé v obydlích připomínajících včelí úly.

Platí se tu vstupné a dostáváme k sobě povinně nějakého studentíka, který mluví lámaně anglicky. Nejdřív jsme o něj moc nestáli, ale nakonec to bylo fajn, že byl s námi nejen jako průvodce, ale hlavně odháněč dětí (tohle ale není on), které jsou tu evidentně na turisty zvyklé a vzhledem k tomu, že jsme asi za delší čas jediná kořist, taky dost otravné. Harran je totiž už asi 6000 let obydlené místo, je zmíněno dokonce v bibli. Je tu snad dokonce i nejstarší mešita v Turecku. Studentík nás zavedl do komplexu zrekonstruovaných domů, kde je vidět, jak důmyslně jsou stavěny a jak příjemně se uvnitř sedí. Člověk se tak může schovat před žárem, který venku panuje. Tady už totiž nejsme v horách, ale v nížině u syrských hranic. A je to na teplotě pěkně znát. Pomáhají tomu díry, které jsou ve střeše a stěnách proti sobě, což vytváří mírný průvan. V zimě je stačí ucpat. Ptáme se na průměrný počet dětí1080025 ve zdejších rodinách. Dostává se nám odpovědi, která vyráží dech. 10-15 je prý norma. Na druhou stranu to zas až tak nepřekvapuje, dětí je všude kolem skutečně hodně. Stejně jako  na okolních polích. Právě kvete, a tak ho také patřičně zkoumáme.

Pak už se vracíme do Urfy (zkratka pro Sanliurfu, která se tu často užívá) a hledáme hotel. Ještě než jsme najeli před jeho vchod, vypověděl nám službu Čochtan. Teplota mu vystoupila během chvilky na 130 stupňů, Piškot ani nestačil zareagovat a zastavít dřív, než začla vytékat horká voda ven. Navíc potíže se servem, které nás zlobilo už asi týden, se také stupňují. Asi je na čase to začít řešit. Pomohli nám s tím místňáci. Nebudu celou tu anabázi s „ohledáním, vyšetřením a opravením“ Čochtana sáhodlouze rozebírat. Zkrátka všechno v podstatě zařídili za nás a stálo to jen pár kaček, které nám půjčovna zaplatí. Motalo se kolem toho asi 5-6 Turků. Sehnali dokonce jednoho, co měl za rohem cestovku a uměl tudíž anglicky. Ten nám i všechno přeložil a byl taky jediný, který nám nepomáhal nezištně. Zatelefonovali jsme si od něho meziměsto a vzal si za to 20 USD, což byl asi desetinásobek. Co se dalo dělat, upřímně řečeno nám to bylo celkem fuk, my jsme hlavně chtěli co nejdřív pokračovat. Taky nám hned nabídl výlet na Nemrut s jeho cestovkou, prý tam s Čochtanem nemůžeme dojet, atd...Až pojedete někdy do Sanliurfy, dejte si na něj pozor, je to jedna z nejznámějších cestovek. Jmenuje se Haran dolmus a zajišťuje pro turisty prakticky všechno, zřejmě včetně jejich patřičného oškubání... Oprava stála 10 milionů za náhr. díly, za práci si nevzali nic, a to jsme vezli Čochtana až do servisu. Nejdražší byl tedy nakonec ten telefon. No a protože jsme to zapíchli zrovna před sklenářstvím, tak to byl jeho majitel, který se o všechno postaral a ještě nás pozval k sobě domů na večeři. To jsme samozřejmě nemohli odmítnout, i když nemluví jinak než turecky.
Jeli jsme už opraveným Čochtou. Nebylo to ani tak daleko. Bydlel v docela slušném a poměrně hezky zařízeném bytě, je vidět, že obchody se mu zřejmě daří. Konverzovali jsme rukama nohama a chválili a chválili. Nejen byt, ale i jídlo atd... Všechno bylo super a güzel :-)).