21. 7. MACKA - KLÁŠTER SUMELA - TRABZON - KAŇON ŘEKY CORUH

21. 7. MACKA – KLÁŠTER SUMELA – TRABZON - KAŇON ňEKY CORUH

Hned začerstva letíme ještě jednou na Turka. Pouštíme se do něj všichni čtyři a je z nás tak zpitomělý, že nám vrací víc než musí. No fajn, jsme si kvit. Pořád nám to ale nejde do hlavy, včera, když jsme přijeli, byl neuvěřitelně v poho. Že by ta jeho manželka? Někdy to tak bývá. S chlapama se člověk domluví a pak se do toho vloží jejich dražší polovičky a všechno je jinak. Nestalo se nám to poprvé, i když zrovna tady v Turecku ano.
Ke klášteru Sumela to máme od parkoviště ještě asi 30 min. po lesní cestě. Pěkně do kopce. Odměnou je ovšem úchvatný pohled dolů do údolí a samozřejmě také prohlídka samotného „monastýru“, který vypadá už jen svou polohou nahoře na skále velmi tajemně.
Má překvapivě prostorné nádvoří a docela zachovalou, a zvenku i zevnitř freskami zdobenou, kapli. Kolem je také spousta cel pro mnichy. Moc turistů ze Západu tady není. Vlastně jen samí Turci. Ti jsou ale velmi přátelští, hned se zajímají, odkud jsme. Někteří se s námi fotí.
Ke klášteru se dá také vyjet autem, ale je to dost oklika. Když ovšem shora vidíme, o co bychom přišli, rozhodujeme se popojet nahoru alespoň tou nejzajímavější částí. Foťáky cvakají, zdejší rododendronový les nadchl především Piškota.
Po příjezdu do Trabzonu chvilku bloudíme ulicemi, než se nám podaří najít někdejší byzantskou baziliku Aya Sophia. Je to zdejší největší zajímavost, po příchodu muslimů předělaná na mešitu. Na podlaze jsou dosud originální mozaiky a stěny zdobí fresky. Chrám je umístěn v krásné zahradě, z níž je i hezký výhled do okolí. Musíme ale poctivě přiznat, že jsme si celou stavbu představovali mnohem větší než byla ve skutečnosti, nic méně zklamáni jsme rozhodně nebyli. Už vůbec ne po té, co jsme poobědvali v lokální hospodě za normální, čili neturistickou cenu. Samozřejmě se to neobešlo bez focení s kuchařem a majitelem zároveň. Nechali jsme mu tam pohled a pošleme mu fotku.
Před odbočením od moře do hor děláme ještě osvěžovací pauzu. Tady už není po nějakých zahraničních turistech ani vidu ani slechu, a tak jsme na pláži plné koupajících se Turků a zahalených nekoupajících se Turkyň za pořádné exoty. A to ani nemluvím o estrádě při převlékání se do plavek pod sarongem ( velký šátek sloužící mnoha účelům). Asi nemusím popisovat desítky vyvalených očí, když do vody vlezly holky a světe div se „plavaly“.
Pak následuje krátký nákup a vzhledem k pokročilému času 15.30 máme co dělat. Hned jak zamíříme do kopců, jsou nám odměnou další scénické a spektakulární výhledy. Tentokrát ne do mlhy, ale do malebné krajiny. Domečky, vesničky s mešitkami jako rozházené po vršcích na neuvěřitelných místech a všude kolem čaj, čaj, čaj. Odbočovali jsme totiž kousek před městem Rize, které je centrem pěstování čaje na tureckém černomořském pobřeží. Je to prostě fantazie. Samozřejmě každou chvíli děláme „japonské“zastávky. Čím dále jedeme, tím více stoupáme a po asi 25-30 km začínají smíšené lesy. Pokračujeme stále podél řeky Ikizdere. Převýšení je čím dál větší, často jedeme na dvojku. A není se co divit. Dostali jsme se až do sedla ve výšce 2600m. Všude je jen mlha. Teď zase pro změnu prudce klesáme, a protože jsme se dostali na závětrnou stranu hor, obloha je jak vymetená. Kocháme se výhledy na překrásné hory a vesničky pastevců zvané yayly, kam se nomádi stěhují na léto. Jo to naprostá fantazie, fotíme jak zběsilí. Děti, pastevce, krávy, bábu jak dojí, domky postavené z kamenů. Propadli jsme se o několik století...
Po několika desítkách kilometrů uhýbáme v Ispiru na ještě užší silničku, která pokračuje skvostným červeným kaňonem. V něm jsme si našli hezké místečko u řeky a přespáváme. Voda v řece je k našemu překvapení teplá, takže hurá do ní, pak véču a do hajan. Po západu slunce se zvedá docela silný vítr a jednomu smolaři naší expedice odlétá karimatka neznámo kam. Byl to opět Piškot. Druhý den ráno po ní marně pátrá v řece, zda se nezachytila někde o keře. To je tvrdá realita a on bude mít ode dneška i spaní tvrdé, pokud nesežene novou.