Kulu, Alanya, Ankara

16.7. KULU - ALANYA

„Meluzín“ nás vzbudil už ve 4.30, ale do sedmi jsme ještě usnuli. Pak vstáváme a cpeme se 11 kg těžkým melounem.Ten už byl ovšem za „normální“ tureckou cenu, jak jsme zvyklí (1 kg 3-6 Kč podle oblasti). Na to ovšem nemáme, takže to rozložíme na dvě etapy. Krátce po osmé vyrážíme na další cestu, zastavujeme se u solného jezera Tuz, největšího v Turecku a i když je to dvouhodinová zajížďka, tak rozhodně nelitujeme.

Obrovská oslnivě bílá plocha s nádhernými krystaly soli, která se tu také těží. Piškot zaznamenal další zážitek. Při honbě za nejlepším snímkem z jezera jaksi pozapomněl, že je místy ne úplně vyschlé a pěkně si v tom bahýnku, co je pod solnou krustou a kterou projel jak nůž máslem, vykoupal nohy. Na jejich očistu padla skoro všechna pitná voda co s sebou vezeme, takže na další zastávce, tentokrát v nám již dobře známe Konyi, musíme doplnit zásoby a nasytit prázdné žaludky. A čím lepším, než oblíbenými kebaby. Piškot se Sašou zatím navštěvují, mezi muslimskými věřícími velmi oblíbené muzeum, Mevlana, což byla významná osobnost žijící ve13. století.

Založil řád tančících dervišů a jeho hrob je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Turecku. Konya je vůbec taková ortodoxní, nicméně k turistům, kteří to respektují, velmi přátelská. Ostatně jako celé Turecko. My s Radkou zatím nakupujeme.
Všechno proběhlo podle plánu a krátce po 13. hodině už fičíme autem směr Catalhoyuk. Radka nakoupila mj. u našeho známého „kebabáře“. Hned ji poznal a ani se už nedivil, že chce 10 kusů. Čekání jí ukrátil čajem, který dostala jako pozornost.
Catalhoyuk je možná nejstarší město na světě. Prý dokonce starší než Jericho. Nicméně archeologické vykopávky nejsou zdaleka dokončené, tudíž je třeba opravdu velké fantazie a obrazotvornosti. Tak to píší v průvodci a my to můžeme jen potvrdit. Je tu také malé muzeum, ale z významnějších nálezů jsou tu jen kopie. Na originály si budeme muset počkat do Ankary. Průvodci, který je tu povinný, a který z nás zjevně nebyl nadšený, jsme strčili nějaké drobné a už pokračujeme dál na jih. Do Alanye je to ještě kus a musíme překonat pohoří Taurus. Na „obvyklé“ benzínce tankujeme, jídlo tu mají studené, jak si pamatujeme ze zájezdů, takže dorážíme melouna.
V Perle campu, který leží necelou půlhodinu za Alanyí, jsme něco po osmé večer a přivítání tady je jako vždy velmi vřelé. Jsme zde už po x-té a z majitele Huseina a jeho stálých zákazníků se už stali přátelé. Obzvlášť Husein neskrýval radost, jako obvykle podpořenou patřičnou dávkou rakije. Bohužel ale musel zakrátko odjet navštívit nemocnou maminku. ňíkali jsme mu, že bude určitě ráda :-). Po koupeli ve fantastickém moři, teplém kolem 30 °C, si objednáváme köfte, popíjíme Efez a plánujeme, co dál.

Spát jme šli asi o půl druhé. Veselý byl i zbytek noci. Vedle nás spali nějací Rumuni, kteří neustále vydávali jakési prapodivné zvuky, připomínající různá domácí zvířata. Ve finále šli asi osmnáctkrát do auta a pokaždé nezapomněli pořádně třísknout dveřmi a odplivnout si.

17. 7. ALANYA

Dopoledne relaxujeme u moře, čekáme na auto, které nám mají dovézt z půjčovny. Jsme velmi zvědaví, co to bude za stroj. Samozřejmě, vše je jinak!!! Jsme přece v Turecku. Auto bude až v osm večer, takže osedláme naposledy Corsu a jedeme do města. Obědváme, bloumáme po bazaru, měníme peníze, holky trochu utrácejí za sarongy, zatímco my s Piškotem smysluplně investujeme do kebabů a piva. Když jsme přijeli zpět, auto už tam na nás čekalo. Tak jsme ho převzali, vypili pár piv a šli spát. Husein měl nějakou diskusi s manželkou, takže se nám naštěstí „patřičně“ nevěnoval.

18.7. ALANYA – ANKARA

Ráno po koupeli v moři a tradičním melounu vyrážíme ve velkém stylu. Piškotovu Corsu necháváme v campu, nemáme totiž tušení, jaká je kvalita silnic na východě. Ve velkém stylu proto, že hned od začátku to auto nějak nejede. Po asi osmi kilometrech zjišťujeme, že je to zatažená ruční brzda. Proto svítila ta červená divná ručička :-)))))))). Protože nám dali auto s úplně prázdnou nádrží, stavíme u první benzínky a přezkušujeme všechna tlačítka. Při zmáčknutí páčky vedle volantu odletěl stěrač kamsi do dáli. Byl totiž ulomený a to by nám v horách u Černého moře asi hodně vadilo. Takže jsme zavolali do půjčovny a s maníkem, který z ní přijel, jsme vyrazili – do servisu. Neplatili jsme nic a za hodinu jedem konečně zase zpátky na tu benzínku dotankovat, tentokrát už bez zatažené ruční brzdy, a potom zase zpět na Ankaru přes pohoří Taurus. Kolem třetí jsme u Konyi, kterou jsme jen projeli a fičíme směr Ankara. Spíme na strništi pod širákem kousek před Ankarou. Byla tam spousty slámy, tak si pod sebe pěkně steleme. Noc je příjemná a chrupkáme jako zabití. Dokonce nás nevzbudil v Turecku všudypřítomný hlas“meluzína“ (muezzina-dříve osoba, dnes jen magnetofonová nahrávka vysílaná z minaretu ke svolávání věřících k ranní motlitbě. Mimochodem, halekají běžně už v 5:00).