KARS - ANI - DOGUBAYAZIT, DOGUBAYAZIT - ISHAK PASA SARAYI - METEORITICKÝ KRÁTER - VODOPÁDY MURADIYE - AHLAT

24. 7. KARS – ANI - DOGUBAYAZIT

Vstáváme v 7.00, necháváme Piškoty vysprchovat a v 8.00 mizíme. Ještě se zastavujeme nalít taky něco do Čochtana, kterému také vyschlo. Když chce, umí taky pěkně zapařit. V průměru tak za 60 milionů. U výjezdu z města se koná trh s dobytkem. Radka s Piškotem jsou z toho urvaní, my se Sašou je jistíme z auta.
Do Ani vede cesta opět pravou nefalšovanou stepí. Částečně je obdělávaná, většinou jsou to ale pastviny. Do někdejšího hlavního města arménské říše přijíždíme po asi 45 km. Jsme malinko zklamáni, nesmí se tu fotit ani natáčet. Co naděláme, je to přímo u hraniční řeky, za kterou už je Arménie. Samozřejmě tam nakukujeme dalekohledem. Je tam kamenolom a v něm se čile pracuje... V samotném areálu, který je na turecké straně, je několik dochovalých kostelů, pamatujících velkolepost starých časů, kdy prožívala Arménie největší rozkvět. Jsou ovšem v dost ubohém stavu, Turci zjevně nestojí o nějakou propagaci čehokoliv, co by připomínalo arménskou přítomnost v této oblasti. V minulosti tu docházelo ke vzájemným masakrům a stále žijí na obou stranách hranice lidé, kteří to pamatují. Navíc Atatürkův odkaz je tu posvátný a ten, jak známo, nějaké diskuse o národnostních menšinách příliš nepřipouští. Natož aby se starali o jejich památky. Některé jsou ale přesto velmi pěkné a zajímavé. Z vnější strany jsou kostely krásně zdobeny, z vnitřní je to horší. Solidně zachovalé fresky jsou jen v jednom. Co nás ale fascinuje, jsme tu opět úplně sami. Když si vzpomenu, jak to vždycky vypadá v Efezu nebo v Pamukkale...

Prohlídka nám zabrala asi 2 hodiny, při zpáteční cestě děláme pár „středověkých“ ve vesničce poblíž a vracíme se do Karsu na oběd. Pak pokračujeme zase stepí. Krajina se ale začíná zase měnit, tentokrát šplháme do dvoutisícového sedla, odkud máme bezva výhled na okolní hory. Část jich je už v Arménii, kam je to jen kousek a všemu začíná dominovat v dálce Ararat. Čím víc se k němu blížíme, tím je to kolem nás zase zajímavější. Step pomalu mizí, vidíme lávové proudy, spoustu sopečného materiálu a také parazitické krátery. Nechybí ani všemi barvami hrající tuf. Nejvíce je do červena, asi obsahuje hodně železa. Ararat je většinou v mracích, ale občas přece jen vykoukne, takže fotíme jak cvoci. Co kdyby už nevylezl, že jo?
Kolem sedmé přijíždíme do Dogubayazitu a ubytováváme se v hotelu Erzurum za asi 4 melouny na osobu. Já s Radkou jdeme na véču, Piškoti doráží zbytky z hor. Město zase nic moc, jako asi většina tady, je tu ale vidět blízkost hranice. Asi se tu dost kšeftuje. Na turisty jsou zvyklí, hodně lidí tu zastavuje na své pozemní cestě do Iránu, kam je to pár kilometrů.
V hospodě potkáváme dvě Češky, ale nejsou moc ukecané, tak jdeme po desáté na kutě.

25. 7. DOGUBAYAZIT – ISHAK PASA SARAYI – METEORITICKÝ KRÁTER – VODOPÁDY MURADIYE - AHLAT

Dneska jsme se vyhrabali až před půl devátou. Nejprve máme na programu prohlídku perly východního Turecka. Palác Ishak Paša Sarayi. Je to další nádhera a stojí opravdu za to. Byl vybudován na skále nad městem ležícím v údolí, kudy vedla trasa hedvábné cesty. Nebudu tady sáhodlouze líčit, co a jak je tam k vidění. Ke sehnání je dost průvodců, kde se o tom můžete dočíst spoustu zajímavostí a já je nehodlám opisovat. Po té, co jsme si ho patřičně omrkli zevnitř i z venku, vrátili jsme se do Dogubayazitu uspokojit také chuťové buňky do jedné z mnoha cukráren. Dáváme si doporučovaný rýžový puding a spoustu dalších slaďáren, o kterých ani nevíme, jak se jmenují. Cukr nám leze i ušima.“ Panebože, jak to můžou jíst?“ Už několikrát jsme v Turecku naletěli těm nádherně vypadajícím cukrovinkám a zákuskům a vždy se utvrdili v tom, že je to jen cukr a cukr a už nikdy více. Ke stejnému názoru dospíváme znovu. Komu není rady, ..............
Kolem půl dvanácté jedem směr Irán. Těsně před hranicí, která vypadá jako kterákoliv jiná, odbočujeme vlevo. Má tu být meteoritický kráter. Údajně druhý největší na světě. Ptáme se pohraniční hlídky se samopalem. Vojáci jsou úplně v poho a ukazují nám cestu. Vlastní „kráter“ nás trošku zklamal, protože rozhodně nevypadal jako kráter, navíc druhý největší. Spíš nám připadá, že tam Turci hodili granát, aby měli nějaké lákadlo na turisty. Tak aspoň čučíme za plot do Iránu. Vypadá to tam ale úplně stejně jako na téhle straně. Žádní krvežízniví teroristi s vytetovaným Usámou na čele :-) nejsou v dohledu, a tak se vracíme do Dogubayazitu, kam jinam, než do hospody. S plnými bříšky vyrážíme směr jezero Van. Cestou poblíž městečka Muradiye jsou na řece Bendimaha vodopády. Pro nás nejsou nic moc, ale ve zdejší vyprahlé krajině je to malý zázrak.
K okraji jezera Van je to asi 40 km, ale my jedeme ještě dál až za městečko Ahlat, kde se utáboříme na pláži. Nebyl to ale dobrý nápad, v noci nás rušili nejdřív opilí Turci později vystřídaní toulavými psy, takže jsme se moc nevyspali.