KAŇON ŘEKY CORUH - YUSUFELI -OLGUNLAR, OLGUNLAR - KARS

22. 7. KAŇON ňEKY CORUH – YUSUFELI –OLGUNLAR (POHOňÍ KACKAR)

Pokračujeme kaňonem dál, fotíme. V místech, kde se rozšiřuje, světe div se, jsou rýžová pole. Jsme tím docela překvapeni. Kde se tu vzala, tady v horách? Má nádhernou, šťavnatě zelenou barvu. Barvami hýří i okolní kopce. Jsou sopečného původu. Fialová se střídá se žlutou a oranžovou...

Kolem 11. hodiny přijíždíme do městečka Yusufeli, kde nakupujeme jídlo na trek do hor a samozřejmě se to neobejde bez ochutnávky pravého tureckého skopového kebabu. Ten už jsme dlouho neměli. V západní části se totiž většinou dá koupit jen kuřecí nebo hovězí. Skopový byl moc drahý a tak si ho dával málokdo. Tím pádem téměř vymizel. Tady jsou ovšem ceny „normální“. Vidíme tu pár baťůžkářů, asi směřují také do hor nebo se z nich vrátili. My vyrážíme asi v jednu odpoledne. Cesta začíná silně ztrácet na kvalitě. Asfalt se mění na prašnou kamenitou cestu, vpodstatě polňačku. Občas musíme i vystoupit. Chudák Čochtan, jak jsme nazvali naše zelené auto turecké výroby, skučí a funí. Evidentně se mu to nelíbí a ani se nedivíme. Později se přidávají i podivné zvuky. Modlíme se, aby to vydržel. Pár kiláků před cílem ho necháváme odpočinout, cesta je opravdu hrozná, co se týče kvality. Kdybychom to tušili, asi bychom sem nejeli. I když je Čochtan „jen“ z půjčovny, tohle si nezasloužil. Dáváme koupel v nádherné horské říčce, která je pěkně studená, ale protože je nádherně, tak nám to ani nevadí. Pokračujeme dál, rychlostí tak 15 km za hodinu maximálně. Kolem nás je překrásná příroda, my se ale začínáme opravdu obávat, abychom dojeli do Yaylalaru, kam míříme, ještě za světla. Měli jsme tam už být. Znovu vystupujeme. Čochtan se na jedničku pomalu sune vpřed a hlavně vzhůru. Spotřeba musí být také solidní. Ještě že jsme natankovali plnou v Yusufeli. Značení tu žádné není, nevíme ani zda jedeme správně. Jestli se s Čochtanem něco stane, nebo nám dojde benzín, bude to zábava. Navíc už pár hodin jsme nepotkali žádné auto. Konečně vidíme nějaké střechy. Ptáme se na cestu. Jo, směr jsme trefili, akorát časově je to poněkud dál, než jsme mysleli. Trvalo nám to sem asi 4 hodiny. Nakonec jsme ještě dojeli do úplně poslední vesnice, kam až vede silnice, do Olgunlaru. Tady už ale prší jako z konve a nebe nevěstí vůbec nějaké zlepšení. Ubytováváme se v jediném hotýlku a jdeme na véču. Dělají tu skvělého pstruha se salátem. Piškotům moc zachutnal, tak si dávají repete a při tom spřádáme plány na zítřek. My s Radkou chceme do základního tábora pod Kackar. Turisté, kteří tam odtud přišli, nás ovšem moc nepotěšili. Strašně prší, už několik dní se tam honí jedna bouřka za druhou a je dost nebezpečné se tam vůbec pohybovat. No uvidíme zítra. Podle našich informací má být ráno vždy jasno, tak se necháme překvapit.

23. 7. OLGUNLAR – KARS

Počasí nám nepřeje, asi jsme si štěstí vybrali tím, že jsme sem vůbec dojeli. Celou noc byla bouřka, která tady dole nad ránem několikrát ustala. V pět jsem byl venku před hotelem a než jsem tam došel, pršelo zase znova. Dole v údolí, odkud jsme přijeli, bylo krásně. Zato nahoře černo a jeden blesk za druhým. Počkáme do osmi.

Žádná změna se nekoná. Piškotovci nám nabízejí, že den počkáme, i když nahoru sami nechtějí. Chvíli o tom uvažujeme, když si ale dáme dohromady to, co vidíme s tím, co nám říkali prakticky všichni, kdo přišli z hor, rozhodujeme se sjet zase dolů do Yusufeli a pokračovat dál v cestě. Zkrátka jsme se rozhodli místo čučení na chajdě jet zpět a ušetřený den nějak využít jinde, kde bude lepší počasí. Nemáme strach, že bychom na nic nenarazili. Moc nás to mrzí, výlet a možná i výstup na Kačkar jsme považovali za jeden z hlavních bodů „expedice“. Co se dá ale dělat, tohle by neuměli zařídit ani Komanči. Pro tyhle případy máme připraveno utěšení v podobě věty: „ Aspoň máme důvod se sem vrátit.“ Doufáme jen, že cestou nebudou nějaké závaly. Svahy jsou tu pěkně strmé, viděli jsme to mnohokrát v Andách i v Himalájích. Možná proto jsme včera nepotkávali auta. O důvod víc vypadnout. Cesta dolů nám trvá prakticky stejně jako nahoru, protože pořád fotíme, hlavně  a výhledy na řeku.

Před městm Kars máme ještě malé intermezzo s policií. Místo 90 povolených, jel Piškot 109 km/h. Holky to ještě zkoušely ukoulet očima, ale bez šance. Stálo nás to 65 miliónů. Pěkná pálka. Ještě to ale šlo, normálně jsme jezdili kolem 120. Silnice jsou většinou kvalitní a aut taky není moc, zato vzdálenosti veliké, takže člověku ani nic jiného nezbývá, když chce někam dojet.

Město Kars je, kromě hlavní třídy, dost odpudivé. Jak říká jedna známá: „ Díra po granátu“ To docela vystihuje jeho vzhled a tak není důvod se tady nějak moc zdržovat. Vyřídíme jen povolení k návštěvě bývalého města Ani, které leží na hranici a tak je s tím spojena administrativa. Musíme ale uznat, že to ani moc nebolelo. Začíná pršet a stmívá se. Rozhodujeme se tedy přespat v nějakém hotýlku, pokud možno, abychom moc neutratili. Našli jsme jeden za 6 miliónů, dokonce vidíme i na Čochtana. Jmenuje se „Hotel Asya“. Pokoje docela ujdou, ale ty sociálky. To je už opravdu Asya. V průvodci psali, že je po rekonstrukci, na což asi majitel hotelu chtěl upozornit tím, že nainstaloval všechno i s obaly, kterými jsou umyvadla a záchody už 2 roky stále polepeny. Okna jakbysmet. Špína, humus humulus. My s Radkou jsme vyhráli losem hezčí pokoj se sociálkou. Tady to ještě ujde, takže necháváme Piškotovce osprchovat u nás. Do vany ve společných umyvárnách bych nevlez ani v botách. Aspoň máme o zábavu postaráno.

Večer aplikujeme místní pivo a jsme překvapeni, jak to tu vypadá. Holky v krátkých sukních, ke koupi běžně alkohol, ve výlohách erotické prádélko, Kars se nám zdá mnohem liberálnější než města, která jsme doposud viděli.