Po prohlídce seldžuckého hřbitova v Ahlatu, kde jsou pohřbeni snad ještě bojovníci od Mantzikertu, ( kde byla poražena armáda byzantského císaře a Seldžukům se tak otevřela cesta do Anatolie), fičíme dál směrem k sopce Nemrut, na kterou jsme hodně zvědaví. Začíná se ale trošku projevovat únava z nevyspání, a tak první, co v kráteru podnikáme je, že si „dáme dvacet“ na vyhlídce na . Všem to bodlo a pak už můžeme pokračovat v prohlídce kráteru. Viděli jsme i další jezera, na kraji jednoho z nich jsou výrony horké vody. Velkou zajímavostí je malá ledová jeskyně, uvnitř které je naprosto nečekaně velmi nízká teplota. Prý by tam dokonce zmrzla i láhev s vodou. Kromě toho jsou tu i fumaroly. Kráter je obrovský a u jednoho z jezer je dokonce malý camping. Kolem táboří nomádi se svými stády.
Z kráteru sopky Nemrut vyrážíme do Tatvanu na oběd a odtud do campu u jezera Van. Samozřejmě bez koupele v jezeře se to neobejde. Voda v něm je zvláštní, jako kdyby v něm bylo rozpuštěno ohromné množství mýdla. Domorodci prý v něm perou bez použití pracích prostředků. Jezero je to ohromné a my jsme se v něm skutečně vyřádili. Večer jsme poseděli u pivka, sledovali v dálce nádherné divadlo, které nám připravila bouřka v podobě četných blesků a po pivě začínáme pomalu ale jistě upadat do mdlob.
Pěkně jsme se vychrupli, holky vypraly prádlo a kolem desáté vyrážíme do přístavu, odkud mají odplouvat lodě na ostrůvek Ahtamar, který se stal místní turistickou atrakcí. Ještě musíme svou zvědavost potlačit, protože není dostatek lidí, aby se vyplatilo vyplout. A tak si jdeme ukrátit chvíli jak jinak než koupáním.
Cesta trvá asi 30 minut. Na ostrově je nejzachovalejší arménský kostelík, co jsme viděli. Je nádherně zdobený, hlavně zvenčí. Po důkladné prohlídce se jdeme znovu koupat, protože u ostrůvku je nádherná voda a nejhezčí pláže. Holky jsou v plavkách samozřejmě středem pozornosti. A to, že umí plavat vzbudí mezi místními poprask. Sami totiž tomuto sportovnímu odvětví moc neholdují. Ne že by nechtěli, ale zřejmě je to nemá kdo učit. Starší generace vleze do vody maximálně po kotníky a ještě od hlavy až k patě oblečená a mladí jsou začínající amatéři. Aby nezůstali zahanbeni, cpou si do trenek pet lahve, to aby je to nadnášelo a oni „jako“ plavali. Co chvíle jim ty lahve vyskakují z trenek a tak z toho máme všichni docela legraci. Jsou to hlavně mladí kluci a tak kolem nás vytvořili slušný hrozen. Byli ale naprosto v poho, chtěli si jen povídat a zajímali se odkud jsme.
Odpoledne vyrážíme na průzkum do města Van, kam je to asi 50 km. Zajímavostí je zdejší muzeum s urartskými vykopávkami. Přiznám se, že tohle mě opravdu zajímá. U nás se toho o této říši člověk moc nedoví. Kromě toho, že existovala kdysi v 1. tisíciletí př. n. l . Zajímavá byla i mešita, která se nacházela poblíž, a samozřejmě stará urartská pevnost na skále nad městem. Večer v campu zjišťujeme, že máme společnost. Jsou to dva kluci z Brna, takže jsme s nimi chvilku klábosili, vyměnili pár informací, protože jsme měli podobné trasy.
Vstáváme kolem sedmé, balíme a také budíme celý camp, protože náš Čochtan se zbláznil. Kdykoliv se ho dotkneme, spustí alarm, který navíc nejde vypnout. Děláme pěkný poplach. Nakonec jsme ho sice umlčeli, to už ale byli všichni vzhůru. Nikdo nám ani nenadával. Turci jsou prostě v poho.
Na dnešní etapu jsme velmi zvědavi. Jedeme totiž do opravdového Kurdistánu, do jeho nejjihovýchodnější části, kam se ještě před pár lety odvážil jen málokdo. Jsme malinko napjatí, co nás tam čeká, přece jen tam bylo v minulosti pár turistů uneseno. Podle všech dostupných informací je tam ale už klid. Ale přece jen...
Nejprve zastavujeme na starém urartském sídle v Cavustepe, kde nás provází takový milý starší pán. Ukazuje se, že je to archeolog, který tu kdysi vedl vykopávky. Dnes tu hlídá parkoviště a provází lidi po palácích a někdejších místnostech a zařízeních. Z prohlídky, kde jsme málem ani nezastavili, protože nás čeká dlouhá štreka, jsem úplně nadšený. Dědula nám předvedl novinové články, kde jsou jeho fotky a rozhovory s ním. Uměl dokonce číst urartské klínové písmo. Ukázal nám i zásobárny obilí včetně 2500-3000 let starých zrn, kuchyně, chrám, obětiště a nechyběl ani záchod s kanalizací. To vše z kamene a bláta, které ve zdejších podmínkách ztvrdlo tak, že je stále celkem dobře zachovalé. Jedním slovem paráda, nenapadlo mě, že bych tu něco takového mohl vidět. Natáčím jak zběsilý. Pochází to všechno tak z roku 800 př. n. l.
Další zastávkou je kurdská pevnost ze 17. stol. Hosap kalesi. Je velmi dramaticky a fotogenicky umístěna na skále, ovšem uvnitř už tak zajímavá není. Ovšem hory, do kterých jsme se dostali, to je paráda. Nicméně město Hakkari u nás získalo titul největší díry, kterou jsme navštívili. Bylo jedním z center kurdského odporu a je to na něm vidět. Zlatý Kars. Dáváme si jen kebaby, ty jsou ovšem vynikající, a jedeme z toho zapadákova pryč. Tentokrát po horší silnici. Je sice asfaltová, ale plná děr po mrazech, které tu v zimě panují. Každou asi čtvrthodinu je nějaká kontrola, protože do Iráku je to opravdu kousek, v jednom místě jen přes řeku. Zřejmě si nás předávají, protože vždycky nás vytáhnou z auta, když někdo z vojáků umí nějaký jazyk. Jsou fajn, zvou nás na čaj a prima si s nimi člověk pokecá. Nabízejí nám i nocleh. Samozřejmě občas naťukneme, jestli je cesta už bezpečná, jak tu ti lidé žijí atd. Všechno se ale zdá být v pořádku, i když nás odrazují od nějakých procházek v horách. Přece jen tu spousta lidí má zbraně, za řekou v Iráku je situace nejistá. Jsou bezva, ale ztrácíme spoustu času. Asi 2x jsme viděli uprchlické tábory.
Vesničky po cestě jsou jako z předminulého století. Uplácané z vepřovic či kamenné, co ovšem nikdy nechybí, jsou satelity na střechách. Vypadají dost komicky a vůbec se sem nehodí. Člověk ale těžko může po někom chtít, aby se oprostil od vymožeností civilizace jen kvůli tomu, že tu zrovna projíždí pár turistů chtivých necivilizovaného světa. Lidé jsou neuvěřitelně usměvaví, mávají na nás, vůbec jim nevadí, že je fotíme a mají hrozně moc dětí. Těmi se ulice ve vesničkách jen hemží. Kdybychom měli všechny podarovat bonbónem,museli bychom zprivatizovat nějakou fabriku. Byli to všechno Kurdové a ani ženám, na rozdíl od těch západotureckých nevadilo, že je fotíme. Spíš naopak. Představa krvežíznivých teroristů nám připadá mezi těmito lidmi dost absurdní.Už za tmy dorážíme do Sirnaku, kde je hotel za asi 7 USD.