ANKARA - CHATUŠAŠ - YAZILIKAYA

19.7. ANKARA – CHATUŠAŠ - YAZILIKAYA

Ranní rituál je stále stejný. Balíme, snídáme melouna a zvedáme kotvy. Čas je dobrý, takže stíháme i ranní hygienu na benzínce. U Muzea anatolských kultur jsme ještě před otevřením. Auto necháváme na placeném parkovišti a jdeme na prohlídku. Pokoušíme se projít zdarma na všechny možné kartičky, ale daří se to jen mě na průkaz „nezávislého žurnalisty“. Radka ho má taky, ale už se to neodvážila zkoušet, když ji před tím nepustili na ITIC. Vstupné bylo 10 000 000 TL, tedy asi dvě stovky na naše. Muzeum bylo super. Viděli jsme spoustu originálů, o kterých jsme jen četli v literatuře nebo viděli jejich kopie na různých místech při naších dřívějších návštěvách Turecka. Prohlídka nám zabrala asi 2 hodiny. Pak jdeme ještě na chvilku omrknout starou Ankaru.

Bylo docela zajímavé vidět, v čem všem ještě lidé můžou bydlet na počátku 21. století v zemi aspirující na vstup do EU. A to už to bylo docela opravené. Navíc v metropoli. Vzpomínám si, že před 10 lety to vypadalo mnohem hůř.
Z Ankary je to do Chattušaše asi 200 km. Ještě před tím se zastavujeme v Alacahöyüku. Je to další chetitské sídlo, ale moc toho tu k vidění není. To ovšem neplatí pro vstupní bránu a hradby, které jsou vytvořeny z kyklopského zdiva přesně tak, jak tomu je v Peru u inckých staveb. Tedy naprosto dokonale do sebe zapadají. Kdo nemá peníze na výlet do Jižní Ameriky, může se sem klidně zajet podívat. Je to to samé. Jsme velmi překvapeni, že se o tomhle ani člověk nikde moc nedočte. Při tom množství materiálů o „jedinečnosti“ Inků je to přinejmenším s podivem. A navíc tyhle zdi jsou o nejméně 2000 let starší.!!!!!!!!!!. Moc by mě zajímal názor nějakého historika. Vstupní bránu do dveří zdobí nádherný originál chetitské sfingy jasně dokazující kontakty s egyptskou říší.

V podvečer ještě navštěvujeme Chattušaš. Také tady je potřeba představivost. Areál je rozlehlý a auto nám přišlo velmi vhod. Přes značný vliv času stále můžeme obdivovat zbytky někdejších paláců, pyramidy, hradeb, vstupních bran a reliéfů.

Mnohem zajímavější, alespoň pro nás, je skalní svatyně Yazilikaya, kde se nachází další reliéfy chetitských bohů. Ty už jsou zachovány mnohem lépe a jejich prohlídku si opravdu vychutnáváme. Bohužel jsme nějak v té euforii zapomněli fotit, takže obrázky si musíte najít někde na netu sami.
Ve vesnici poblíž se pokoušíme najíst, ale místňáckou hospodu jsme neobjevili a v turistických, kde už zřejmě dlouho nikdo nebyl, si jen za rýži řekli 40 Kč. Cvoci. Místo, aby nám slevili, nemají radši nic. Takže jsme šli nakoupit do obchůdku chleba, rajčata, okurky, olivy, samozřejmě melouna a jdeme bydlet do campu, kde jsme spali před 10 lety. Bohužel je zpustlý, prázdný a nikde nikdo. Tak jsme v něm zůstali. Po večeři a očistě z flašky sedíme u jiné a plánujeme další cestu. Campem prošlo asi pět lidí, ale nikdo si nás nevšímá.