Cesta do Chile
Cestou do Colcy projíždíme po náhorní plošině s vikuní rezervací, z nich několik vidíme (vikuni jsou příbuzní velbloudů žijící v Andách), pichlavou trávou ichu a nádhernými výhledy na okolní sopky - Coropunu, Ampato, Chachani, Misti, Sabancayu, Ubinas, Pichu Pichu, Mismi a Chucuru. Všechny měří kolem 6000m. Tyto scénické výhledy nás nutí k neustálým japonským - fotografickým zastávkám a vše je dovedeno k dokonalosti před sedlem ve výšce 4800 m n.m., kde si v malé osamocené hospůdce děláme přestávku a dáváme si, pro tuto oblast nejtypičtější nápoj, čaj z cocy. S tou se v těchto nadmořských výškách setkáváme téměř denně. Je neoddělitelnou součástí života domorodců. Má povzbuzující účinky na organismus a její lístky, které lze také žvýkat, jsou k dostání skoro všude. Příjemně povzbuzeni pokračujeme do městečka Chivay (3633 m), správního střediska kaňonu, v jehož okolí se nachází horké prameny, kde se dá příjemně relaxovat. Kaňon Colca je kromě své hloubky a předinckých teras lákadlem také pro možnost spatřit zde volně žijící kondory. Měli jsme štěstí a tři skutečně viděli. Se zasněženými vrcholky And v pozadí působili se svým třiapůlmetrovým rozpětím křídel skutečně impozantně. Další zajímavostí zdejší lokality je to, že se tu nachází hranice úmoří Atlantiku. Tající sníh z těch vrcholků je vlastně jeden z "pramenů" Amazonky. Cestou zpět si vychutnáváme nádherná panoramata, která nám kaňon nabízí. Zemědělské terasy, kterých je tu nepočítaně, tu byly už před tím, než sem přišli první Inkové. Tehdejšímu obyvatelstvu to bohatě stačilo k obživě. A máme i trochu štěstí, Sabancaya je zrovna aktivní a předvádí nám parádní výbuch. Do Arequipy se vracíme až po setmění…
Z Arequipy pokračujeme dál na jih, až do Chile. Přechod hranic je bez problémů, jen musíme sníst všechno zbylé ovoce. Maso a mléčné výrobky naštěstí nevezeme, takže nás propouští s razítkem v pase během několika minut. Ty kontroly jsou tu proto, aby se přes hranici nedostaly žádné nežádoucí bakterie. Do Aricy už to není daleko. Je známa jako nejsušší místo na světě a okolní krajina to jen potvrzuje. Všude samý písek, ale to už konec konců známe z Peru. Tady sice prý prší ještě míň, ale rozlište tři čtvrtě od půl milimetru ročně. Navíc v podobě mlhy. Ubytováváme se na pěší zóně v centru a tak jako vždy po příjezdu do nové země, jdeme obhlédnout ceny a vyměnit peníze. Jeden US dolar je asi 550 Pesos a ceny v samoškách typu Albert nebo Delvita zhruba stejné jako u nás. Sháníme se, kdo by nás vzal na výlet do NP Lauca, který je odtud nedaleko. Naštěstí to není žádný problém, a tak další den v 8.00 vyrážíme na Altipláno, kde se nachází. Byla to naprostá bomba, skutečnost zdaleka přesáhla naše očekávání. Z Aricy jsme se vyhoupli do výšky až 4500m během pár hodin. A výhledy byly vskutku scénické až spektakulární. Nádherné laguny, na jejich pozadí sopky Parinacota, Pomerape, Guallatiri. Je odtud vidět i nejvyšší hora Bolívie, vulkán, Sajama, dominanta dalšího národního parku, ten je však až za hranicí. Z fauny jsme zahlédli lamu (ta byla ovšem lehce "turistická", protože za námi vlezla až do auta - pro čokoládu, kterou prý zbožňuje), vikuni, guanaca (další cameloidi), podivné dlouhoocasé králíky - vizcachy a několik druhů ptáků, mj. i husu andskou. Cestou bylo i několik zajímavostí jako předincké geoglyfy, velké kaktusy (candelabro), magnetická anomálie a starobylý kostel v jedné vesnici.
Na noc jedeme velmi pohodlným autobusem třídou "semicama" (doslova polopostel) , kde bychom se celkem dobře vyspali, nebýt dvou pro nás dost nesmyslných kontrol zavazadel. Jedna proběhla kolem půlnoci za Aricou a druhá v 5 ráno za Iquique. Obě města jsou tzv. zóny franca, což je něco jako freezóna, ale zboží se odtud nesmí vyvážet do ostatních částí Chile, i když podle těch balíků, které s sebou někteří cestující táhli, to tak nevypadalo. Předtím už kontrolovali naše zavazadla na autobusovém nádraží. Vystupujeme v totální díře, San Pedru de Atacama a hned se k nám přidává několik "netopýrů", jak říkáme psům místní smíšené rasy pro jejich velké uši. Mají asi hlad nebo se tak aspoň tváří. Jsou dobří herci, ale na nás to neplatí, my ho máme taky.
San Pedro je oázou v nejsušší poušti na zeměkouli a nachází se poblíž vysychajícího solného jezera Salar de Atacama. Bloumáme dírou a jdeme se také podívat na nádherné sopečné panoráma za ní. Nejhezčí je asi Lincancábur 5916m…
Zdejší obyvatelé žijí poslední dobou hlavně z turistů. Jak to funguje v praxi, nám předvedli hned při odpoledním výletu k solnému jezeru. Aby mohli patřičně namazat cenu, tak z maximálně dvouhodinové akce (k jezeru to je několik km) udělali expedici na pět hodin, z čehož jsme 4 hodiny strávili objížděním úžasných zajímavostí, jako např. les, jehož hustota byla jeden strom na 20 metrů čtverečných, potok za jednou vesnicí poblíž lomu a kostel na Plaza de Armas v další vesnici, který byl zamčený a na jehož prohlídku jsme měli " hodinu". Finta byla samozřejmě v tom, že hned vedle bylo několik stánků se suvenýry astronomických cen. Nevěřícně jsme nad tím kroutili hlavami, přesto se však našlo několik US idiotů, kteří si ve vedru, které tu panuje a dosahuje 45 stupňů ve stínu, zakoupili kulicha a rukavice za 30 dolarů a ještě si je nasadili! Asi si v průvodci o Chile přečetli, že mají s místními splynout, a spletli si to tady s Patagonií…Nakonec jsme se i my dočkali a před západem slunce dorazili na Salar, kde jsme viděli několik plameňáků. S postupem času měnila okolní poušť barvy v překrásných odstínech. Bylo to skutečně nádherné, a tak jsme nakonec cestovce odpustili i ten les a potok, které tu vlastně lze za raritu pokládat.
Výlet, který podnikáme další den, byl "totální bomba". Brutální vstávání ve 3 ráno a balení věcí po tmě se rozhodně vyplatilo. K , jak se toto místo nazývá, přijíždíme před sedmou. Je pěkná kosa, ale všude (ve skutečnosti na dně kráteru vyhasínající sopky) to vře, bublá, čoudí a smrdí. Zpočátku nechápeme, proč jsme museli vstávat tak brzy a mrznout, ale od našeho průvodce a řidiče v jedné osobě se dozvídáme, že až vyjde sluníčko, bude po představení. Vše se "vypne" a přestane čoudit, protože se ohřeje vzduch a začne foukat. Toto nádherné divadlo končí pravidelně kolem desáté hodiny. Máme tudíž dostatek času si všechny sopečné jevy (gejzíry, fumaroly, bazénky s horkou vodou, všechny díry a čoudíky, bublající bahýnko atd.) prohlédnout. Jsou vyvedené v pestrých barvách a my jsme unešeni. Dá se tu i vykoupat v horkých pramenech. Při zpáteční cestě se náš řidičo-průvodce projevuje jako zatím nejlepší, jakého jsme měli. Je na něm vidět, že svou práci dělá rád a se zápalem, stejně tak i to, že má rád tato místa, kam jezdí skoro denně. Zastavuje u každé zajímavosti a na každé vyhlídce, kterých není zrovna málo a opravdu stojí za to. Viděli jsme opět vikuně (pro nás kamenožrouty), které spásají miniaturní mech rozesetý v poušti, zakrslé ptáky podobné nandům, viscachy, vyhládlou lišku, spousty kaktusů, léčivé i jedovaté rostliny a samozřejmě sopky. Do S.P. přijíždíme odpoledne maximálně spokojeni.
Předchozí: Peru - Cesta
Pokračování: Cesta do Bolívie