Peru, Bolívie, cestopisy, zájezdy, exotika, dovolená s CK Poznání­

Návrat do Peru

Z Rurre se vracíme stejnou cestou do La Pazu a odtud pokračujeme do peruánského Puna. Puno, ležící nejen u jednoho z nejvýše položených, ale hlavně nejznámějších jezer na světě, jezera Titicaca. Toto město je východiskem pro výlety na plovoucí ostrovy Uros, ostrovy Amantani a . Nedaleko se také nachází pohřebiště v Silustani. Ubytováváme se v útulném hotelu Manzano, což znamená jablko. Tento symbol jsme našli ukryt pod polštářem v hotelovém pokoji jako milou pozornost.

Silustani, kam jsme se vypravili po příjezdu z Arequipy, se nachází poblíž posvátného jezera Umayo a jedná se o pohřební místo, kde jsou pohřební věže tzv. chullpas. Stavěli je Aymarové, kterým se někdy říká Collové. Největší a asi nejposvátnější je ještěrčí věž nazvaná podle reliéfu, který je na ní vyobrazen. V její blízkosti byl v roce 1971 nalezen zlatý poklad. Podobných věží je tu několik, u některých není zdivo tak dokonalé, protože jsou ze staršího období. Z historie je znám i průběh pohřebních obřadů. Když zemřel významný muž, byl při pohřbu doprovázen většinou místních obyvatel, podle hodnosti mrtvého bylo upáleno 10-20 lam pak byly zabity také ženy, děti a sluhové, kteří byli spolu s mrtvým do záhrobí posláni, aby mu tam sloužili. Některé osoby byly do chullp zazděny za živa. V Silustani se také nachází tzv. sluneční kruh, kdysi snad památník kultu nebeských těles, možná slunce. Někteří archeologové jej však spojují s kultem mrtvých. Uprostřed kruhu jsou totiž dva kamenné sloupy, k nimž byly asi připoutávány lamy obětované při pohřebních rituálech. To potvrzuje i žlábek, který zřejmě odváděl krev obětovaných zvířat. Jiná skupina archeologů však tvrdí, že se jedná o základy další pohřební věže, která však nebyla nikdy dostavěna.

Vládne tu zvláštní až mýtická atmosféra. Kromě památek a nádherného západu slunce nad jezerem Umayo nás okouzlily i červeně kvetoucí kaktusy.

Po návratu do Puna jdeme, jak my říkáme, bloumat na tržiště a ukojit hlad do jedné z nespočetných hospůdek. Narazili jsme na jednu super levnou. Menu completo za 1 sol, což je cenová bomba a samotné jídlo bylo taky velmi chutné. Tato neuvěřitelná cena už nebude překonána. Ještě vyřizujeme několik e-mailů a jdeme do hajan. Už se nemůžeme dočkat, až uvidíme světoznámé plovoucí ostrovy, na které se vydáme hned ráno.

Na jezero Titicaca vyplouváme v 8:00 z přístavu s ještě několika turisty. Náš výlet potrvá až do dalšího dne. Po asi dvou hodinách plavby konečně vystupujeme na "břeh". A světe div se, opravdu plujeme i s ostrovem, na kterém stojíme. Je doslova upleten z rákosu, který tady všude kolem roste a nazývá se tortora. Používá se úplně ke všemu. Ke stavbě člunů, domů, jeho výhonky se dají dokonce i jíst. Na jednom z člunů můžeme za 2 soly obeplout ostrov. Je vidět, že se časy mění a místní jsou živi z něčeho úplně jiného, než před jejich objevením - tedy z turistiky. I přesto byla návštěva těchto lidí, kteří se za lidi vůbec nepovažují, velmi zajímavá. Tvrdí o sobě dokonce, že mají černou krev a to je taky důvod, proč nemohou žít na pevnině.

Odtud pokračujeme na další, už neplovoucí, ostrov Amantani, kde máme nocovat přímo u domorodců v jejich obydlích. To vysvětluje hrozen místňáků v barevných krojích, kteří na nás už nedočkavě čekají v přístavu. Hned po vylodění si nás rozebírají a odcházíme k nim na oběd. Ten je klasický. Zeleninová polévka z quinuy-zdejší druh obilí, rýže, hranolky a volské oko. Zapíjíme to čajem z muňi. To je zase zdejší obdoba cocy. Po obědě obhlížíme život zdejších obyvatel a navečer se vydáváme k nejvyššímu bodu ostrova, kde je starobylá svatyně. Zajímavé je, že je stále v provozu, přestože jsou tu všichni katolíci.

Ranní východ slunce nad Titicacou je impozantní a rozhodně stálo za to si přivstat. Také jsme měli chuť se jít vykoupat do jezera, ale jen do té doby, než jsme vystrčili nosy ze spacáků. Jsme sice v tropech, ale ve 3500 m n.m. se rozhodně o tropických teplotách nedá mluvit. Voda má, jak se později dozvídáme, pouhých 9 stupňů Celsia.

Další zastávkou na naší plavbě je ostrov Taquille. Je zajímavý tím, že zde není policie ani psi, protože je zkrátka nepotřebují. Další zajímavostí jsou typické čapky, které nosí muži. Pokud potkáte nějakého s čapkou z poloviny bílou , jedná se o svobodného. Ženatí mají čapky celé barevné. Legrační je, že všichni páni tvorstva tady pletou, a to při každé příležitosti. Pro nás je to poněkud zvláštní zvyk.

Večer po návratu do Puna jsme se šli podívat na fotbalové utkání peruánské ligy. Puno hrálo s Puertem Maldonado. Průběh byl naprosto jednoznačný. Domácí zvítězili 10:0. Hráči hostujícího celku neměli nejmenší šanci, protože to zkrátka neudýchali. Puno leží v nadmořské výšce 3800m, zatímco Puerto Maldonado někde v amazonském pralese. Chudáci se tam jen potáceli. Opravdu regulérní liga…

Z Puna pokračujeme do Cuzca, centra někdejší říše Inků, do jejich slavného "pupku světa". Hned po příjezdu se na nádraží strhává pěkná mela. Čeká tam spousta naháněčů, kteří komukoli zajistí ubytování. Není to tak nezištné, jak vypadá. Jsou propojení s cestovkami a počítá se s tím, že právě jejich služeb využijete, z čehož pro ně plyne patřičná provize. Cuzco je bezesporu nejturističtějším městem v Peru. V centru je plno restaurací, hotelů, cestovních kanceláří a samozřejmě krámků se suvenýry. Je to však také nejstarší stále obydlené město v Jižní Americe. Základy koloniálních domů tvoří zbytky někdejších inckých paláců, takže na mnoha místech lze ještě dnes obdivovat monumentální incké zdivo, tvořené obrovskými kameny různých tvarů, dokonale opracovanými tak, že do sebe zapadají bez použití jakéhokoli spojovacího materiálu. Z těchto staveb je asi nejznámější Coricancha. Chrám, který Inkové zasvětili slunci a hvězdám. Jeho místnosti a zahrady byly pokryty pláty zlata. Byl údajně vybudována na příkaz Inky Pachacuteca. Cori znamená v jazyce kečua zlato a cancha obehnaný zdí. V zahradě rostlo zlaté obilí, pásly se lamy v životní velikosti …Cuzco se kromě inckých paláců honosilo také veřejnými budovami jako např. Dům vědění určený pro vzdělávání vládnoucí vrstvy nebo Dům Slunečních panen, kam byly, každým rokem přiváděny stovky dívek, často válečných zajatkyň, z různých oblastí říše, aby se staly otrokyněmi Inky a Slunce. Byly zavřeny uvnitř a žádný jiný muž se jich nesměl dotknout. Město Cuzco bylo považováno za "pupek světa" , do kterého vedly všechny cesty. V době španělské conquisty to bylo město s mnoha náměstími, dlážděnými cestami, elegantními paláci a bylo vybaveno důmyslným systémem, který je zásoboval vodou.

Na Plaza de Armas jsme nemohli přehlédnout její dominantu - katedrálu, kde byl na jednom obraze motiv poslední večeře páně s tropickými plody typickými pro zdejší oblast.

Odpoledne bloumáme uličkami, nakupujeme suvenýry, kterým se jen těžko odolává a také si domlouváme výlet do okolí v jedné z mnoha cestovních kanceláří. Večer objevujeme levnou hospůdku, která nás nalákala svou cenou 3 soly za menu. Slepičí pařáty čouhající z polévky už tak lákavé nebyly. Dorážíme se v pekárně, kde mají vynikající, ještě teplé koláčky plněné pudinkem. Dneska jsou obzvláště vypečené.

Následující den vyrážíme do okolí města. Jako pozornost firmy objíždíme nad rámec programu 3 x náměstí. Uznáváme, že se jedná o někdejší Huacaypatu, čili bývalé hlavní obřadní centrum Cuzca, ale proč to musí být 3 x , to nám nejde do hlavy. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Poté už vyrážíme do minulosti, nedaleko za město, do pevnosti Sacsayhuaman. Na rozdíl od mnoha jiných měst, nemělo Cuzco žádné ochranné zdi, které by ho oddělovaly od okolí, ovšem několik km od centra stála ohromná megalitická stavba, která byla původně pokládána za pevnost, i když názory na její funkci se liší. Obrovské bloky kamene byly také zde dokonale opracovány a zasazeny do sebe. Jeden z nich je vysoký přes 7,5 metrů a váží víc než 350 tun. Rozlehlé prostranství odděluje "pevnost" od skalního výběžku nazývaného "Inkův trůn".

Dalším místem, které navštěvujeme je Quenqo. Tento název znamená klikatou čáru ve tvaru hada. Také zde se nachází skála, na jejímž vrcholu je klikatý kanálek, kudy snad odtékala krev obětovaných zvířat. Uvnitř je dutina, která byla Inky používána jako místo posvátných rituálů. Poblíž je tzv. amfiteátr uvnitř kterého stojí obelisk vysoký přes 6m. Pro svůj tvar dostal jméno sedící puma. Zlé jazyky tvrdí, že vypadá spíš jako divná žába. Kdo ví, může jít i o astronomickou observatoř.

Kolem "červené pevnosti" Puca Pucara přijíždíme k Inkovým lázním Tambo Machay. Opět vidíme tak typické zdivo a také terasy. Ty jsou propojeny schodištěm a vyvěrá zde pramen. Údajně je zdejší voda léčivá. My ale dáváme přednost láhvi Inca Coly, lákající nejen svou jasně žlutou barvou, ale hlavně chutí po pastě Tutti Frutti. Jedná se o peruánskou specialitu.

Dnešní program končí a jsme docela rádi, protože památek bylo až dost! Necháme si něco na zítřek, kdy nás čeká okruh posvátným údolím Inků.

K hlavním tahákům na tomto okruhu patří návštěva Pisacu a Ollantaytamba.

Za Cuzcem přejíždíme jeden nebo dva kopce a už se pod námi otevírá posvátné údolí řeky Urubamby, která se ovšem v této čísti nazývá Vilcanota. Neodoláváme a děláme japonskou zastávku. Protože jsme na vyhlídce, nechybí tady ani prodavači různých suvenýrů. Mezi nimi deset možná dvanáct druhů kukuřice v "turistickém balení". Sjíždíme dolů do dnešního Pisacu, kde se koná tradiční trh. Upřímně řečeno, čekali jsme od něho víc. Není tady k dostání nic víc než v desítkách obchůdků se suvenýry v Cuzcu a ještě to mají předražené. Dobu určenou na nákupy na tržišti jsme nakonec strávili prohlídkou místní pekárny

a ochutnávkou výrobků z ní.

Na kopci, 5 km odtud se nachází archeologické naleziště. Incké město bylo postaveno ve výšce 3260 m n.m. a vyznačuje se mimo jiné velkým množstvím umělých zemědělských teras, vybudovaných podél horských svahů a podpíraných kamennými zdmi. Kameny měly kromě podpůrné funkce ještě další výhodu, a sice udržovat teplo získané ze slunečních paprsků, díky němuž přežily rostliny i případné noční mrazy. Zdejší kukuřice je údajně nejkvalitnější na světě.

Nedaleko odtud se dokonce nachází místo, kde Inkové měli jakousi zkušební farmu tzn. velké množství teras ve vysokém svahu, tedy v různé nadm. výšce. Díky nim zjišťovali, jaké podmínky jsou pro pěstování nejvhodnější.

Samotný Pisac je dalším dokladem vynikajícího inckého stavitelství. Opět, podobně jako u Ollantaytamba či Sacsayhuamanu, není zcela jasné, zda se jednalo o pevnost či chrámový komplex. Ani tady nechybí astrologická observatoř Intihuatana, čili i zde bylo uctíváno Slunce.

I Pisac nás přesvědčil o tom, že Inkové byli mistři ve vybírání míst pro své stavby. Poloha Pisacu trošku připomíná. I zde jsme v sedle mezi dvěma vrcholy.

Odtud pokračujeme do Ollantaytamba - další pevnosti, kterou Inkové postavili. Rozprostírá se ve výšce asi 3000 m n.m. a jeho novodobá část leží na inckých základech. Tato, s největší pravděpodobností pevnost, je rozložena na pahorku u ústí posvátného údolí, takže jej odsud bylo možno bezproblémově kontrolovat. Přístup k pevnosti je po dlouhých kamenných schodech ve svahu, který je rozdělen na 17 teras, podél nichž je několik chodníků a schodišť a za nimi pozůstatky pravděpodobně nedokončených staveb, snad chrámů, což si s tvrzením o pevnosti trochu protiřečí. Z chrámů se dochovala mohutná masivní zeď, tvořená šesti porfyrovými monolity. Na jejich čelních stranách jsou podivné výčnělky, jejichž smysl je nejasný, pouze na tom centrálním lze rozeznat reliéf, který jsme už viděli v Tiahuanacu.

V Ollantaytambu se také odehrála významná bitva mezi Inky a Španěly, když se v roce 1536 Manco Inka pokoušel získat zpátky svou moc. Byla to jedna z mála vítězných bitev nad Španěly.

Večer před startem na Inca trail si jdeme vypůjčit stan a karimatky. Není to nic moc, ale mohlo by to být i horší. A pak už jen nacpat pupky a spát. Lístky na vlak, který nás doveze na známý kilometr 88, kde začíná třídenní putování, jsme si koupili s předstihem, protože je o ně veliký zájem.

Ráno jdeme na vlak a s menším zpožděním vyrážíme. O zábavu není nouze. Vlak totiž stoupá způsobem cik cak tj. chvíli jedeme vpřed a chvíli zase couváme, čímž získáváme výškové metry. Zvláštní způsob, ale jinak bychom se do našeho cíle těžko dostali. Kolem 10:30 vystupujeme ještě s několika dalšími trekaři na již zmiňovaném 88. kilometru u řeky Urubamby. Kupujeme vstupné, zapisujeme se do tlusté knihy, tlačíme do sebe celý ananas, přecházíme most a začínáme stoupat. Nikam nespěcháme, fotíme, natáčíme a kocháme se okolní přírodou. Není to žádná procházka, v batozích máme plnou polní na tři dny. Po překonání dvou údolí a několika přeprškách nastupujeme nejtěžší část dnešní etapy, kterou jsme po jejím překonání pojmenovali "spravedlivej mlžňák". Cesta v těchto partiích vede totiž pásmem tropického pralesa ve výšce asi 3500m, což odpovídá právě tomuhle vegetačnímu typu. Je to sice rasovina, ale jsme nadšení. Kromě orchidejí a bromélií vidíme také kolibříky. Jsou sice bázliví, ale přesto se nám je podařilo i zachytit kamerou. První tábořiště je několik desítek výškových metrů nad "spravedlivým mlžňákem". Je tu tekoucí voda a dokonce toalety. Rychle stavíme stan, převlékáme se do suchého oblečení a vaříme večeři. Se zapadajícím sluncem teplota rychle klesá. Když jdeme spát, je už pěkná zima. Náš spánek však není příliš klidný, neboť se zatáhlo a za okolními kopci ve vedlejších údolích se čerti žení. Neustále se blýská a hřmí. My jen čekáme, kdy to koupíme, protože náš stan je na otevřené plošině jako na dlani.

Naštěstí jsme to ustáli a budíme se do slunného rána. Okolní vrcholky jsou pod sněhem a výhledy jsou nádherné. Čekáme až bude trochu tepleji, balíme a vyrážíme na cestu. Hned od začátku musíme stoupat ,a to tak, že velmi. Potřebujeme se dostat do sedla Warmivaňusca, ležícího ve 4200 metrech. Nahoře je sice krásný rozhled na dvě údolí, ale taky pěkná zima, takže se zde moc dlouho nezdržujeme, navíc se zatáhlo. Konečně přichází taky klesání, ale jen pro to, abychom to co sejdeme mohli zanedlouho zase vystoupat. Procházíme kolem potůčku a vodopádu, u nichž kvetou orchideje a jiné kytky, a při stoupání do dalšího sedla míjíme několik inckých staveb a sídel. A zase mlžňák. Dost těžko se ta krása dá popsat slovy. Spíme v dalším sedle, které se nazývá Phuyupatamarca. Poblíž jsou zbytky inckého města, jehož název znamená stejně jako název sedla "Město nad mraky".

Ráno se nad nimi opravdu probouzíme a můžeme se kochat v dáli se tyčícím zasněženým hřebenem And. Vůbec se nám odtud nechce, ale musíme. Dnešní trasa už nemá být tak dlouhá a náročná, ale díky neustálým fotografickým a natáčecím zastávkám ji dost prodlužujeme. Cesta už většinou klesá pralesem i když jsou i výjimky, z nichž ta poslední je obzvláště vypečená. Člověk už si myslí, že to má pomalu za sebou a ejhle, najednou jsou před ním schody do nebe… A co je v něm?… Bájné město Machu Picchu. Do samotného "zázraku z kamene" je to ještě asi 15 minut mírného klesání. Celou tu dobu "ho" vidíme před sebou a v údolí pod ním klikatě se vinoucí tok posvátné řeky Urubamby. Už na první pohled vás Machu Picchu ohromí. Toto první zcela nedotknuté město předkolumbovských Indiánů je rozloženo na sklaním ostrohu mezi dvěma vrcholy a obklopeno ze všech stran tropickým pralesem.

Je rozděleno na dvě části - obytnou a obřadní, či náboženskou. Znovu můžeme obdivovat dokonalé incké zdivo ať už jde o Hlavní chrám, Chrám tří oken nebo Chrám slunce. Na nejvyšším místě je slavná Intihuatana, "místo, které poutá slunce". Tento obelisk je usazen na skále tvaru lichoběžníku a fungoval jako sluneční hodiny.

Náš zájem upoutala soustava nádrží na vodu, tzv. fontánové schodiště. Čím se obyvatelé bájného města živili, je zřejmé na první pohled. Nachází se zde desítky teras, pro Inky tak typických. Vychutnáváme si tyto neopakovatelné okamžiky. V dálce se tyčí zasněžené vrcholky Kordiller, pod námi v hlubokém kaňonu šumí Urubamba, která v těchto místech Machu Picchu jakoby obtáčí. Příhodnější místo k tomu, aby byli blíže svým bohům, si Inkové snad ani vybrat nemohli. Jsme po třech dnech putování unaveni, ale šťastni, že jsme Inka Trail (v jeho náročnějších partiích jsem ho přejmenovali na Inka Trest) absolvovali, na rozdíl od většiny turistů, přijíždějících vlakem a autobusem až k samotnému vstupu. Nepochybně odcházíme z tohoto tajemného místa s jinými dojmy než oni.

Baterky po třech dnech putování jdeme dobít nejdřív do restaurace a posléze do pekárny, která nás svými dobrotami doslova dostala. Protože zítra přelétáme do Limy a tady v Peru není nikdy nic jisté, jdeme pro jistotu ještě jednou do kanceláře letecké společnosti, abychom se ujistili, že náš let nebyl zrušen a my opravdu odletíme.

Ráno vstáváme s předstihem, balíme, platíme hotel a nasedáme do taxíku směr letiště. Tam se zdá býti vše v pořádku a odlétáme dokonce na čas. Měli jsme štěstí a dostali jsme místa u okének, takže se můžeme kochat pohledy na zasněžené vrcholky, hluboká údolí a nádherně modrá jezera. V Limě chceme jen přespat a koupit lístky na další cestu. Tentokrát měníme směr a pojedeme na sever. Hodláme navštívit NP Huascarán. Období už není zrovna ideální, ale doufáme, že nebude pršet celou dobu.

Do Huarázu, kam máme namířeno, jsme vyjeli v 7:00. Nejdříve jsme se prokousávali hustou mlhou na pobřeží a potom odbočili do hor a začali se pomalu šplhat do kopců. Jedno ze sedel stálo opravdu za to. Za ním se nám začínají otevírat pohledy na nádherné zasněžené vrcholky Kordiller. Kolem čtvrté odpoledne přijíždíme do Huarázu. Ubytováváme se a jdeme, jak už se stalo naším zvykem, na obhlídku města. Po zjištění základních informací ohledně návštěvy NP se shodujeme na tom, že nejlepší bude koupit si výlety opět u místních cestovek, a také tak činíme. Pak už následuje typický rituál. Večeře, nákup jídla na další den a do hajan. Potulovat se nočními peruánskými městy se tak jako tak nedoporučuje a nám se tato rada jen osvědčuje.

Dnešní výlet začal opět skvěle. Autobus přijel sice včas, ale neměl licenci na trasu, kterou máme absolvovat. Důkaz toho, že pojem "podnikání" může mít v různých krajích různý význam. Po asi půl hodině dohadování s policajtama (řekli si prý o úplatek 100 solů) se vracíme a musíme vyměnit autobus. V 9:30 konečně vyrážíme. První naší zastávkou je po asi hodině a půl jízdy místo, kde roste, jako na jednom z mála na světě, botanický div přírody. Obrovská kytka Puya Raymondii, dosahující úctyhodných 10 metrů. Sice nekvetou, ale i tak jsou impozantní a padne na ně nejeden obrázek v našem foťáku.

Ve 12:30 přijíždíme na parkoviště, odkud se jde asi 30-40 minut k ledovci Pastoruri. Stoupáme do výšky asi 5200 metrů a je to znát. Funíme jako lokomotivy a nedostává se nám kyslíku. Vzduch je tady opravdu řídký a hlavu máme na chvilku jako ve svěráku. Přestože se ve vysokých nadmořských výškách už nějakou dobu pohybujeme a měli bychom být aklimatizováni, včerejší přejezd od moře až do těchto výšek je znát. Na bolest hlavy nám dává zapomenout ledovec a po dalších asi 20 minutách chůze malá, ale nádherná ledová jeskyně, do níž se dá vstoupit. Horší se počasí, fouká silný vítr a začíná sněžit. Nejvyšší čas na návrat.

Do rána se stal zázrak a je úplně vymetená obloha. Jdeme se o tom ještě raději utvrdit na střechu našeho hotelu, odkud poprvé spatřujeme horu, podle jejíhož jména je tento krásný kus přírody pojmenován. Ano, je to Huascarán. Jsme nadšeni počasím, takže jdeme rychle sbalit a vyrážíme na dvoudenní výlet k lagunám. Počasí nám zatím přeje, ale pomaličku se začínají vyvalovat mraky. Doufáme, že to vydrží. Cestou se můžeme kochat pohledy na několik šestitisícovek. Dominuje jim samozřejmě nejvyšší hora Peru - Huascarán se svými 6768 metry, dále nádherná špička ledu Huandoy (6395m), Chacrarayu (6112m), Yanapaqcha (5460m), Chopicalqui (6354m) a další, které neznáme jménem. Scenérii dokreslují jejich nádherné ledovce (na sluníčku modré) a v neposlední řadě dvě překrásně zelené laguny Llanganuco. Když se nám ještě před naší cestou dostal do ruky kalendář právě z NP Huascarán, nevěřili jsme, že se nejedná o fotokoláže, hlavně co se barev týkalo. Až dnes se můžeme přesvědčit na vlastní oči, že barvy jsou opravdu skutečné. Protože se nám nechce pořád sedět v autobuse, domlouváme se s ostatními turisty a vracíme se od druhé laguny k první pěšky. Cestou se zastavujeme u pomníčku Českých horolezců, které na těchto místech 31.5.1970 pohřbila při náhlém zemětřesení kamenná lavina. Nejen je, ale celé, tehdy dvacetitisícové město Yungay. Údajně jediné, co po zemětřesení a následné obrovské mase bahna, kamení a ledu, který se z Huascaránu uvolnil zbylo, byla čelní stěna kostela a Ježíš na protilehlém kopci. I na tomto místě se při zpáteční cestě zastavujeme. Byl zde vybudován jakýsi památník na tuto hrozivou událost.

Nocovat dnes budeme v městečku Yungay, v jednom malém hotýlku, který nám doporučili na naší ambasádě v Limě. Proč, je zřejmé hned v okamžiku, kdy paní hoteliérce oznámíme, odkud jsme. Protože nás Čechy poutá k těmto místům nedávná historie a jsme zde častými návštěvníky, nějak si nás oblíbila. Udržuje také přátelské styky právě s naší ambasádou. Po velmi vřelém přijetí je nám nabídnuta možnost večeře přímo zde. Samozřejmě rádi tuto nabídku přijímáme. Jak se později ukázalo, udělali jsme dobře. Nejenže jsme dostali dobrou večeři, ale paní domácí nechala dokonce upéct dort, v jehož středu je zapíchnutá malá Česká vlaječka. A není v jídelně jedinou věcí, připomínající nám odtud tak vzdálený domov. Trávíme opravdu příjemný večer a nakonec se musíme ještě zapsat do vzpomínkové knihy. Když jí listujeme, nacházíme mezi mnoha českými jmény také jméno našeho kamaráda, který zde byl před dvěma lety.

I další den se nám vydařil. Bylo opět pěkně, takže jsme dlouho neotáleli a vyrazili k laguně Parón. Cesta k ní byla příšerná a trvala skoro tři hodiny. Nejdříve jsme projížděli údolími a poté nekončícími serpentinami vedoucími až k laguně. Pohled, který se nám tady otevřel, je nepopsatelný. Zelenomodrá voda a všude kam se podíváte zasněžené hory. Totální bomba. Na procházku nám nezbývá moc času, protože nás čeká ještě projížďka kaňonem Del Pato. Projeli jsme 35 tunely až na samý konec kaňonu a ve večerních hodinách jsme se vrátili zpět do Huarázu.

Náš pobyt na Jihoamerickém kontinentu se nezadržitelně blíží ke konci, a my se ho snažíme vychutnávat, jak jen to jde. Zbývají nám už jen dva dny. Jeden z nich chceme navštívit další z předinckých měst - Chavín a na poslední den jsme se v cestovce dohodli, že nás vezmou na jednodenní trek k laguně Churup.

Do Chavínu de Huantar odjíždíme opět ráno, neboť tento výlet zabere celý den. Cesta vede přes hřebeny And a projíždíme dokonce tunelem v nadmořské výšce 4500 metrů. Přijíždíme až kolem půl druhé, kupujeme "boletos" a vstupujeme do archeologického areálu, kde jsou pozůstatky jedné z nejstarších staroperuánských kultur.

V 1. tisíciletí př.n.l. zde bylo obrovské náboženské centrum, poutní místo a věštírna, podobného významu jako Pachacamac. Jednou z nejstarších staveb je tzv. Starý chrám. Na výšku měl 15 m a jeho nejdelší strana měřila 100 m. Vznikl v letech 900-700 př.n.l.. Na jeho zadní straně jsou kamenné hlavy podobné těm v Tiahuanacu. Zřejmě měly opět představovat useknuté hlavy nepřátel. Přední strana je naopak zdobena reliéfy různých příšer na velkých kamenných deskách. Chrám byl postaven ve tvaru pyramidy a ještě zajímavější než jeho vnějšek je jeho vnitřek, kde se nachází několik "galerií", což je vlastně labyrint různých chodeb, do kterých můžeme vstoupit i my. I zde se nachází velké množství kamenných hlav. Podle nich to tu pojmenováváme "Opiová galerie", protože je to tu samá "makovice". Chrám měl také důmyslný systém větracích otvorů, díky nimž je zde čerstvo i když jsme v podzemí. Jednou z chodeb přicházíme k obrovskému monolitu, který je zvláštním způsobem zdoben a nazývá se El Lanzón, protože svým tvarem připomíná kopí.

Před chrámem se rozprostírá velké náměstí, kde se zřejmě scházeli poutníci a konaly se zde bohoslužby. Byl zde nalezen další obelisk, nesoucí dnes jméno významného peruánského archeologa Tella. Kousek od něj je oltář, kde jsou spodobněny jaguáří skvrny. Jaguáří proto, že šlo o posvátné zvíře této civilizace a s jehož motivem se často při našich toulkách peruánskou historií setkáváme. Je zobrazen na mnoha reliéfech.

Vracíme se pomalu k východu a přemýšlíme o nějaké dobré baště. Budeme si na ni muset ještě nějakou tu hodinku počkat, protože nás čeká zpáteční cesta. Ta bude dlouhá a tak se jistíme pytlem sušenek.

Ani jsme nepočítali s tím, že nám bude počasí tak přát. Hlavně poté, co nám na ambasádě jeden z jejích zaměstnanců řekl, že tady byl už čtyřikrát a ještě se mu nepodařilo horu Huascarán ani spatřit. Jsme šťastní, že nemáme takovou smůlu jako on a plni elánu vyrážíme na, bohužel už poslední, výlet. Nejdříve nás přiblížili autobusem kousek za město a pak už musíme po svých. Ze začátku procházíme vesničkami a později už jen stoupáme a stoupáme. Před samým koncem je naše cesta zpestřena o lezení za pomoci lana. Nevíme kolikrát jsme už v tomto našem vyprávění použili slovo nádhera, krása, bomba. Dovolíme si ho použít ještě jednou, protože to co spatřujeme, patří opět k dalším bombám v tomto parku. Zelenomodrá laguna Churup hrající na březích všemožnými barvami v pozadí se stejnojmenným ledovcem (5495 m n.m.) se ani jinak než bombou nazvat nedá. Asi hodinu jen ležíme a kocháme se. Na zpáteční cestě sebou musíme hodit, protože to vypadá na déšť. Ten přicházel skoro pravidelně v pozdějších odpoledních hodinách, což nás tolik nebolelo protože touto dobou jsme se většinou už vraceli.

Další den se loučíme s tímto překrásným koutem přírody, který po všech stránkách předčil naše očekávání, a jedeme zpět do Limy.

Naše putování po Peru a Bolívii je u konce. Na jednu stranu se už těšíme domů, na druhou, jak už to bývá, je nám líto že musíme tyto zajímavé země opustit. Co jsme všechno viděli a prožili, si asi ve skutečnosti uvědomíme až doma u fotek. Pokud Vás naše putování zaujalo a také rádi cestujete, můžete se vydat s námi i Vy na

---