Cesta do Bolívie
Následujícím cílem je oblast jihozápadní Bolívie. Je to další perla na naší cestě. Dominantou je Salar de Uyuni, asi jedno z největších solných jezer světa, když ne úplně největší. Je to pozůstatek někdejšího moře a v suchém období je možné po jeho povrchu nejen chodit, ale i jezdit autem. Místní doprava zde prakticky neexistuje, a tak jsme opět nuceni obrátit se na cestovky, které disponují terénními auty. Tato část Bolívie je opravdu velkým lákadlem pro turisty a tomu odpovídá i množství cestovních kanceláří s jejich nabídkami k několikadenním výletům, jejichž trasa nevede jen přes zmiňované jezero, ale dostanete se na nich prakticky až k chilské hranici. Je opravdu na co se dívat.
Vybrali jsme si čtyřdenní výlet. První den vyrážíme kolem půl jedenácté se zásobami na celou dobu. K posádce našeho terénního auta patří kromě řidiče a vlastní kuchařky i další čtyři turisté původem z Bolívie, žijící však v Německu. První zastávkou bylo místo na Salaru, kde místní dělníci zpracovávají přímo na jezeře surovou sůl. Krumpáči kopou asi 8-10 cm silnou vrstvu a dělají hromádky, které vypadají jako velká mraveniště. Ty pak nakládají na auta a vozí k dalšímu zpracování. 50 kg surové soli stojí 1B ( Bolivián = měnová jednotka, 6,25 B = 1 USD) stejně jako 5 kg iodizované. Asi po 15 minutách zastavujeme na místě, které se nazývá Ojos del Salar. Je to místo, kde podzemní voda ohřátá vulkanickou činností proniká na povrch a vytváří spolu s bublajícími plyny tzv. oka (ojos). Potom navštěvujeme "slaný" hotel, který je postaven celý (kromě střechy z trávy) ze soli. Noc v něm stojí 20-80 USD. Nekupte to! Slaný je včetně veškerého vnitřního vybavení (postele, židle, stoly atd.).
Odtud je to už jenom kousek k ostrovu Isla de Pescadores. Ten nás doslova uchvátil. Ani ne tak ostrov samotný jako obrovské, . Byly jich tam stovky, různých výšek a tlouštěk. Fotíme a natáčíme jak šílení. Nejen kaktusy, ale také panorama kolem, žlutočerné ptáky a viscachy. Dostáváme docela vydatný oběd a frčíme přes Salar dál. Jeho povrch je v těchto místech tvořen pěti až osmiúhelníky vykrystalizované soli. Po deštích je pokryt vodou, takže se v něm prý krásně odráží nebe.
Salar zůstává za námi a my míříme do vesničky San Juan, kde máme nocovat, ale protože naši čtyři spolucestující chtějí pokračovat ještě další hodinu za druhou polovinou své výpravy, fotíme a natáčíme "blátěný" kostel i s hřbitovem (místní hit č.1) a jedeme dál. V San Augustinu nemáme zpočátku kde bydlet, protože zdejší ubytovací kapacity jsou vyčerpány, ale na konec se pro nás přeci jen nachází na místní poměry docela luxusní ubytování. Máme postele a dokonce i elektřinu v soukromí u jedné rodiny. K večeři dostáváme krvavé kuře, zeleninovou polévku a čaj. Ve 22:00 jdeme spát. První den se nám moc líbil a už se těšíme na další.
Po snídani vyrážíme v 8:30 krajinou plnou vyhaslých sopek, kaňonů a hor se zasněženými vrcholky směrem k laguně Colorada. Zastavujeme u prvního solného jezera, jehož jméno v překladu znamená smradlavá laguna. A skutečně je to tu cítit po zkažených vejcích. Opět cvakají foťáky, jelikož jezero je plné plameňáků. Jsou jich tu tři druhy Jamesův, chilský a andský. Obědváme v poušti s výhledy na šestitisícové zasněžené vrcholky. Projíždíme dál vyschlou a pustou krajinou, v podstatě bolívijskou částí Atacamy (Desierto de Siloli). I poušť může být nádherná, nejen barvami, ale i svými tvary. V odpoledních hodinách přijíždíme k laguně Colorada. Je to neuvěřitelný div přírody. Uprostřed pouště mezi sopkami se najednou vyloupne laguna s úplně červenou vodou lemovaná boraxem, který je bílý, tudíž vypadá jako sníh. Jsou tu samozřejmě i plameňáci a vše hraje neuvěřitelnými barvami. Slovy je tato podívaná téměř nepopsatelná. Prostě, jak řekl klasik, bomba. Bydlíme s dalšími 10-ti cestovateli, většinou Němci. Jsou mladí a jak už to bývá i patřičně hluční. Usínáme až kolem půlnoci. A to máme ráno vstávat brzo, abychom to všechno stihli.
Vyjeli jsme v 5 hodin za "teploty" -15 stupňů. Zastavili jsme se u gejzírů Sol de Maňana, které byly vlastně fumarolami, jelikož z děr nevycházela voda, nýbrž pára, ale to nevadilo, poněvadž to za východu slunce působilo tajemně. K tomu samozřejmě opět pouštní krajina a zasněžené vrcholky. Projíždíme kolem dalších lagun s plameňáky, z nichž někteří byli ještě zamrzlí, jako třeba ti v laguně Blanca. Hned vedle se nachází další - Verde, s nádherně smaragdově zelenou vodou a sopkou Lincancabur na pozadí. Tu jsme viděli už před pár dny z Chilského San Pedra. Po obědě nás čeká osmihodinová jízda jeepem přes sedla a údolí do vsi Alota. Po třech dnech si dáváme sprchu, což je balzám nejen na tělo, ale i na duši.
Čtvrtý den vyrážíme na poslední štaci našeho výletu. Musíme se dostat zpět do Uyuni, přičemž si po cestě prohlížíme vesničku San Cristobal, která je zcela nová, postavená nějakou chilskou firmou, která skoupila část území v Bolívii, kvůli nerostnému bohatství zdejší oblasti. Vesnička je vybavena dokonce i dopravními značkami. Chilanům akorát ušlo, že ne každý Bolívijec má na auto. Za hodinu a půl co jsme tady byli, neprojelo ani jedno. Těsně před Uyuni zastavujeme ještě na Cementerio de Trenes, doslova to znamená "hřbitov vlaků".
Je to starý šrot, ale budí v člověku nostalgické představy o době, kdy ještě brázdily tuto krajinu. Do Uyuni přijíždíme ve 14:30, loučíme se se všemi, řidiči a kuchařce dáváme spropitné za dobře odvedenou práci a jdeme si vyzvednout zamluvené lístky na autobus do Potosí.
Potosí, ležící v nadmořské výšce 4090 metrů bylo založeno v roce 1545 po objevení stříbra v hoře Cerro Rico. Koncem 18. století se stalo největším a nejbohatším městem Latinské Ameriky. Traduje se, že Španělé tu vytěžili tolik stříbra, že z něho mohli postavit most až do Madridu a ještě by bylo po něm co odnášet. Ve stříbrných dolech pracovali nejdříve indiáni, kteří nebyli zvyklí na tak tvrdou dřinu, umírali, a tak byli postupně nahrazováni černými otroky. Zůstávali pod zemí po čtyři měsíce, aniž by vyšli na denní světlo. Jedli a spali také v dolech a po stovkách umírali na silikózu. V polovině 19. století však cena stříbra poklesla a s ní i sláva a bohatství města. Dnes se v "bohaté hoře" těží především olovo, zinek, měď a cín, stříbro už jen minimálně. Památkou na někdejší rozkvět jsou bohatě zdobené kostely, úzké uličky a koloniální domy. V roce 1987 bylo Potosí vyhlášeno světovou kulturní památkou pod patronací UNESCO.
Nemohli jsme samozřejmě nenavštívit doly, kam pořádají místní cestovky exkurze. Klidně bychom mohli tento den naší prohlídky nazvat dnem návratu do středověku. Na trhu nakupujeme cocu (od jejíhož žvýkání mají všichni vytahanou jednu tvář, podle toho, kterou stranou žvýkají) a 96% alkohol (skutečně ho pijí) pro mineros - horníky. Půjčují nám helmy, pláště, holínky a karbidovou lampu, která nejen osvětluje temné a jinak neosvětlené podzemní prostory, ale také zhasne pokud se objeví jedovaté plyny. Takto vybaveni vyrážíme do podzemního labyrintu. Skutečnost byla ještě horší, než jsme očekávali. Pracovní podmínky jsou tam opravdu šílené a kdo neviděl neuvěří. Motali jsme se chodbami a sem tam narazili na nějakého minera, který pomocí asi půlmetrové tyče hloubil díru pro dynamit, což zabírá kolem čtyř hodin. V době oběda nastupují odpalovači. Při výbuchu se zvedají ve štolách obrovská mračna prachu a celá hora se otřese. Všichni ostatní by ji měli opustit, ale jak jsme se sami přesvědčili, není tomu vždy tak. Z čeho pak asi tu silikózu mají…? V dolech jsme strávili asi čtyři hodiny a měli jsme opravdu dost. Nechápeme, jak může někdo takové nelidské podmínky vydržet. Takhle nějak si představujeme peklo.
Odpoledne bloumáme po městě a navštěvujeme mimo jiné i španělskou koloniální mincovnu. Také neodoláme a u místních stánkařů si kupujeme památku na toto stříbrné město v podobě prstýnku s indiánskými motivy.
Z Potosí vede naše další cesta do nejvýše položené metropole na světě - La Pazu. Než dojedete do centra, je nutné se ještě prokousat jeho chudinským předměstím El Alto, které působí dost úděsně. Do vlastního "city" se sjíždí do 400 metrů hlubokého kaňonu jehož okraje jsou vzdáleny 5 kilometrů. Jeho panorama dokresluje 6402 m vysoká hora Illimani.
Ubytováváme se strategicky nedaleko tržiště a vyrážíme na obhlídku. Procházíme tržištěm a hned je nám jasné, že dnes proběhne další "ochutnávací" den. Kdo by odolal těm dobrotám v podobě buchet, koláčků, různých druhů pečiva a hlavně mléčných (ano čtete správně) koktejlů ze všech možných i nemožných, známých i neznámých druhů ovoce. Nekupte to za 7 korun. Nedaleko je také kostel San Francisco z roku 1548 a katedrála. Stavili jsme se také na hlavní poště, odkud jsme si zatelefonovali domů a nakoupili spoustu pohledů. Mají je tady z celé Bolívie pěkně pohromadě. V La Pazu je též spousta zajímavých muzeí, mj. Muzeum zlata a Archeologické muzeum. Strávili jsme zde několik dní relaxací a doplňováním energie. Naše peněženka naopak trochu pohubla, bolívijská metropole je totiž jedno velké tržiště a suvenýry nejsou drahé. O to víc pak člověk utrácí.
Jednou ze zajímavostí na okraji města je zerodované Měsíční údolí, kam se dá dojet za pár korun městskou dopravou. Jedná se o krajinu typu badlands, kde rostou kaktusy, jako například San Pedro a halucinogenní choma. Zpátky jedeme kolem řeky Choqueyapu. V ní tečou veškeré splašky z města a odpadní vody z továren. Místy má oranžovou barvu a je pokryta bílou pěnou. La Pazem naštěstí protéká pod zemí, ale na jeho okraji se dostává na povrch v tzv. zóně Sur. Její vodu používají zdejší chudí campesinos. Je to neuvěřitelné, ale používají ji na praní, vaření a dokonce k pití. Většinou ji ohřívají, ale málokdo ji převařuje, navíc ve zdejší nadmořské výšce vře voda už při 88 stupních. Co to znamená pro lidské zdraví asi není třeba dodávat.
Z města se dá podniknout výlet do nedalekého, asi hodinu a půl vzdáleného Tiahuanaca.
Velice se na něho těšíme, protože jsme o něm hodně četli a jsme zvědaví, jak na nás zapůsobí. Obrovité kamenné bloky (největší váží 131 tun), proslulé tiahuanacké sochy, Brána Měsíce, Brána Slunce… to všechno na náhorní plošině ve výšce 4000 metrů. V Tiahuanacu je několik objektů. Nejlépe zrekonstruovanou částí je tzv. Calasasaya, což v aymarštině znamená stojící kámen. Z tohoto názvu je jasné, z čeho bylo celé Tiahuanaco vybudováno. Nádvoří tvaru obdélníku je obehnané zdí s řadou velkých monolitů, které byly tak těžké, že je odsud už nikdy nikdo nedokázal odvézt. Tyto monolity jsou velmi podobné prehistorickým megalitům známým z Evropy. Do nitra se vstupovalo kamennou branou. Uvnitř na nádvoří stojí obrovská socha, třímetrový Monolito Ponce. V jednom z rohů je další ze soch El Fraile. Poblíž Calasasaye leží tzv. Polopodzemní chrám zapuštěný do hloubky 170 cm pod úroveň okolního terénu. Jeho vnitřní stěny jsou zdobeny hlavami představujícími snad někdejší lidské oběti a nápadně připomínající ty z Chavínu de Huantar. Mezi těmito dvěma proslulými svatyněmi existoval zcela jistě určitý vztah. V jednom z rohů Calasasayy stojí Sluneční brána. Jeden z nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších monumentů. Váží 10 tun a je zdoben nádhernými reliéfy jimž dominuje zobrazení nějaké bytosti, snad démona, podle některých badatelů se jedná o boha Viracochu. Zajímavé jsou i další stavby jako např. Pumapunku, používaná rovněž k náboženským obřadům, nebo pyramida Akapana, či Brána měsíce.
Jsme tu skoro sami, nebe je bez mráčku a posvátný duch jako by byl stále přítomen. Cosi neznámého nás nutí mezi sebou šeptat a nerušit hlasitým hovorem klid tohoto místa.
A co nás čekalo v Bolívii dál? Byl to dlouho očekávaný výlet do pralesa, do ještě před pár lety málo známe oblasti v povodí řeky Beni (přítok Amazonky) v okolí městečka Rurenabaque. Možností, jak se tam z La Paz dostat jsme měli na výběr několik. Tou nejdražší a asi i nejbezpečnější byl přelet letadlem, druhou možností byla cesta pronajatým jeepem a třetí, nejdobrodružnější, přejezd linkovým autobusem. Zvolili jsme samozřejmě tu třetí možnost, ať si to prožijeme se vším folklórem, který k tomu patří.
Na tuto dlouhou a náročnou cestu vyrážíme z mini terminálu v jedné části hlavního města. Přicházíme s časovým předstihem a ukazuje se to jako dobrý tah, neboť střecha autobusu, kam se nakládají zavazadla je v okamžiku zaplněna těmi nejnepředstavitelnějšími věcmi, jaké s sebou člověk může převážet. To, že nabíráme hned na odjezdu zpoždění nám při pohledu na nakladače, tahající na střechu dokonce i postel, nepřipadá ani trochu divné. Konečně přišla chvíle startu a autobus se se šíleným funěním vydává na cestu. Nejdříve se musíme vyšplhat do horského sedla ležícího ve výšce 4700 metrů. Je tu mlha, sníh a pěkná zima. Ještě že jsme se vybavili na noc teplým oblečením a spacáky. Poté, co jsme sjeli trochu níž, musíme absolvovat povinnou protidrogovou kontrolu. Moc se s tím nemažou. Vylezou na střechu a namátkou "prohlíží" zavazadla. Někdy za pomoci nože, kterým rozřežou, co jim připadá podezřelé. Našich batohů si naštěstí moc nevšímali. Pak už sjíždíme stále dolů do údolí a do tmy. Silnice je vytesaná ve skále po pravé straně, je velmi úzká, takže ti, co sedí vzadu, visí v zatáčkách nad propastí. Ani těm na straně za řidičem rozhodně není do smíchu. Všechna vozidla jezdí po opačné straně. Nalevo sedící řidič potřebuje vidět, kolik mu ještě zbývá od srázu. Někdy rozhodují skutečně milimetry. Nejhorší je úsek k odbočce do Coroica. Přestože je tato cesta nádherná, jedná se údajně o nejnebezpečnější silnici na světě a množství křížů, které ji lemuje, je toho důkazem. Tuto možnost přepravy nedoporučujeme psychicky méně odolným jedincům!
V Rurre (zkrácená verze pro Rurrenabaqe) jsme domluvili výlet u jedné z cestovních kanceláří. Pojedeme na dva dny do pampy a jeden den lodí po řece Beni do pralesa.
Výlet do tzv. pampy vypadá tak, že se přejede autem k řece, pak se pluje lodí a pozorují se zvířata. Viděli jsme aligátory, kapybary, želvy a dokonce i říční delfíny. Ve stromech se houpaly opice a hnízdily volavky. Donesli nám dokonce ukázat chycenou anakondu. Spali jsme přímo u řeky pod moskytiérami. Moc se nám to líbilo a už jsme se těšili na další den.
Přímo v Rurre jsme nasedli do loďky a jeli proti proudu Beni do amazonského pralesa. V jednom místě náš průvodce Negro, nefalšovaný indián kmene Tacana, přistál, nebo spíš narazil na mělčinu a na chvíli zmizel v houští. Po chvilce zděšení, co s námi bude, se opět objevil a přinesl nám na ochutnání vynikající grepy, které se vzhledem a už vůbec chutí nepodobají těm z našich obchodů. Loupali jsme je pomocí mačety, kterou nám půjčil. Zajímavý byl i plod kakaovníku. Do toho jsme se ale raději nepustili. Procházka pralesem byla velice zajímavá a poučná. Negro nám ukázal spoustu nám neznámých stromů a rostlin a také to, jak je místní dokáží využívat. Některé z nich známe z našich květinářství, jen v hodně miniaturním měřítku v porovnání s těmi zde rostoucími. Taky jsme se zhoupli na liáně jako praví Tarzani a když jsme měli žízeň, jednoduše jí kousek usekl a dal nám z ní napít. Zahlédli jsme taky párek papoušků ara, na břehu nádherné motýly a z vyhlídky, kam nás zavedl a odkud jsme měli řeku a prales jako na dlani, jsme viděli i spoustu hnízd zelených papoušků. I přes vedro a vlhko, které panovalo, to pro nás byl jedinečný a neopakovatelný zážitek.
Předchozí: Cesta do Chile
Pokračování: Návrat do Peru