3.-4.12. přesun do Varanásí Já jsem maximálně spokojen, zvládli jsme to, krajina super, obyčejní lidi fajn, obchodníci, kteří se přiživují na turistech jsou všiváci jako všude na světě, takže nic nového. Kastovní systém je mi proti srsti, navíc je to přežitek, který brání rozvoji. Někteří lidé jsou opravdu velmi chudí, nicméně jim to zas tak moc nevadí, zvykli si a jsou v pohodě. To jen potvrzuje moji teorii, že peníze ještě neznamenají životní spokojenost, ta je v člověku samém.
Michal vzkazuje, že Nepál má něco do sebe, zvlášť poté, co jsem mu dala půlku své polévky. Je to opravdu nádherná země, která má snad kromě moře úplně vše. Prošli jsme od subtropů, přes „Vysočinu“, „Kanadu“ až do opravdových velehor a snad jen množství „rádobytrekerů“ od hospody k hospodě trochu kazilo tento zážitek. I přesto zůstane náš trek kolem Annapurny nezapomenutelným pro nás pro oba.
Potkali jsme hodně lidí a do života některých z nich i zlehka nahlédli. Stejně jako všude na světě i tady je chleba o dvou kůrkách.
Jak už Michal poznamenal, kastovní systém nemůže zřejmě člověk z úplně jiného světa, jako je Evropa, pochopit. Není to nic příjemného, když si někteří z Nepálců nemůžou jít sednout k vám ke stolu. Oni ovšem chápou svůj úděl úplně jinak a jsou zvyklí s ním žít.
Fascinující je pro mě život nosičský. Co dokáže malý, stošedesát centimetrů vysoký, Nepálec unést na vlastních zádech, se snad nedá ani popsat. Svá zavazadla (batohy turistů, zboží do obchodů, kuřata v klecích, těžké a dlouhé trubky apod.) nosí na popruzích upevněných kolem hlavy a na zádech. Velká většina z nich nemá ani pořádné boty, jen u nás známé „žabky“ nebo chodí úplně bosí. A za tuhle dřinu dostanou 150 NRp (70 Kč) na den. Pro nás něco neuvěřitelného.
Jeden velký klad: skvělá kuchyně, hlavně dal bhat, který přidávají, a momo na všechny způsoby.
Jeden velký zápor: hloupý systém stejných standardních menu a cen hotelů, což zapříčiňuje, že nejlepší hotel ve vesnici je plný „bílých ksichtů“, zatímco ostatní živoří, protože v nich tím pádem nikdo nespí, ten nejlepší by zase mohl být i dražší, protože je vždycky plný. Holt jsou tu u vesla komanči…Díky „skvělému“ systému mají všichni pendrek, zato ale všichni stejný.
3.-4.12. přesun do Varanásí Přesun zpět do Indického čurbesu byl opět plný zážitků a překvapení. Z Pokhary vyjíždíme skoro na čas a cesta na hranici probíhá hladce a celkem rychle. Po cestě jsou dvě zastávky. Na hranici přijíždíme kolem třetí odpoledne. Slibovaný expert, který se má dostavit, si nás skutečně vyzvedl. Má nám zajistit další pokračování do Varanásí. Později zjišťujeme, že si na nás pěkně namastil kapsu, protože normálně stojí lístek státním autobusem, kterým stejně jedeme, asi čtvrtinu ceny. Tak už to ale v Indii chodí, kdo se nevyzná, stává se krávou. Nikoliv ovšem posvátnou, ale dojnou.
Nic už nenaděláme, jednou je zaplaceno, lístky máme a navíc jsme už prošli oběma hraničními kontrolami.Však my to těm bubákům zase oplatíme někde jinde. Aspoň, že nám zajistil rikšáka, který nás odvezl ke správnému autobusu. Jsme v něm první a zdá se, že všechno klapne.
Po chvíli se však objevují nejdříve dva, posléze čtyři až pět indických „tlam“, které po nás a dalších třech zbývajících bělohubkách požadují 85 Rp za osobu za zavazadla, která máme už v buse, který je prý jejich. To je ovšem cena rovnající se téměř ceně jízdenky!! Nejdřív se jim vysmějeme, opravdu nás pobavili, ale po chvíli nabývá diskuse na obrátkách a začíná se schylovat ke konfliktu. Hádka probíhá zhruba 20 minut. Nechceme samozřejmě tuhle už zmíněnou sumu zaplatit, protože už z její výše je jasné, že je to nesmysl a navíc tady se za zavazadla neplatí.
Prostě to na nás ti hajzlíci zkusili, ale bohužel chlapci, u nás neuspějete. Nicméně, kluci nebyli úplně bez úspěchu, když jim to nevyšlo se zavazadly, zkusili to s neplatností lístků. Dva Frantíci vyměkli a vystoupili, Japončík jim dal 50 Rp (před tím jim aspoň foukl dým ze své cigarety přímo do obličejů, aby to nebyl úplný propadák), no a zbývali jsme my. Po tom, co jsme jim, připomínám, že jich bylo pět, oznámili, že jim opravdu nic nedáme (no, oznámili, řvali jsme na sebe ve skutečnosti pěkně zostra), tak nás chtěli dostat ven násilím a vyhrožovali také policií.
Když nám jeden sáhl na batohy, už jsem toho měl opravdu dost. Svoje asi sehrálo také to, že jsem měl hlad, protože jsme si nic nestihli koupit. Tak jsem na něj zasyčel: „Dej ty špinavý pracky pryč nebo ti je zlomím.“ No a bylo to. Tohle už zabralo. Později Radka říkala, že ze mne šel v tu chvíli opravdu strach. Ještě na nás něco houkli a vypadli. Jen už dodám, že to měli všechno pěkně domluvené. Po celou 
dobu té veselé výměny názorů byli v autobuse přítomní průvodčí a řidič, kteří se tvářili, že nic nevidí a neslyší. Určitě v tom jeli taky.
Do Varanásí přijíždíme o půl čtvrté ráno, a jedeme do hotelu Old Yogi, který nám dohodil náš rikšák. Až ráno jsme zjistili, že nejsme v tom, kam jsme původně chtěli, ten se jmenoval jen Yogi. Takže zas nás bubáci dostali. Je jasné, že dostane provizi, kterou zaplatíme my. Není to žádný luxus, ale jsme celkem blízko ghátům , tak tu zůstaneme.
Spát už nejdeme, v 5.30 odcházíme, respektive jedeme rikšou, k řece Ganze, kde najímáme na dvě hodiny loďku a začíná velké představení, které se odehrává na břehu. Dost obtížně de to popisuje. To se prostě musí vidět. Svítá.
Spalovací gháty, kde se pálí mrtví a posléze se jejich popel smete do řeky, kousek dál stovky koupajících se a očistu konajících Indů. Pere se tu prádlo, rozjímá a medituje. V Ganze plují různé obětiny, květiny, ale také splašky z patnáctimilionového města a mrtvá zvířata. O těchto rituálech už toho bylo napsáno mnoho na různých místech, proto to nebudeme opakovat, snad jen takový postřeh. Je to mnohem působivější, než člověk očekává, tohle není šaškárna pro turisty, je to skutečnost.
Do Sarnathu jedeme autobusem. Nachází se mimo město v téměř idilickém a tichém parku. Je to komplex chrámů všech zemí vyznávajících buddhismus a také místo prvního Budhova kázání. Nejhezčí byl asi japonský. Bloumáme tu celé odpoledne a vychutnáváme si ten klid a pohodu.
Počasí: ráno u ghátů je zima, ale během dne se otepluje. Už jsme zase nuceni čichat smog.
ZS: OK