Poslední­ hospoda pod Thorong - La - Muktináh, Muktináh - Kagbeni

25.11. Poslední hospoda pod Thorong – La – Muktináh

Vstali jsme v 5.15, jeden z Italů měl na hodinkách teploměr a říkal: „Un grado“, jeden stupeň nad nulou. V pokoji. Venku pak -11°C. vyrazili jsme tedy za nepříjemné zimy násobené větrem. Jak by se mi teď hodily rukavice, které se mi do „horké Asie“ nechtěli táhnout. Oblékli jsme na sebe úplně všechno, co jsme měli. Cesta docela ubíhala, i když jsme se občas zadýchali. V 10.00 jsme byli v zatím nejvyšší nadmořské výšce v sedle Thorong – La, 5414 metrů nad mořem. Zvládli jsme to díky slunečnému počasí a dobré aklimatizaci. Díky těžkým batohům jsme nemohli jít dost rychle, a to nám možná paradoxně pomohlo. Když to srovnám s výstupy v Peru, tak to byla fajn procházka.

Velmi nepříjemný byl ovšem sestup. Cesta byla hodně strmá, ušlapaný sníh a ledovatka, k tomu ty batohy na zádech. Místy to bylo o život, protože nevím, kde bychom se zastavili, kdyby některý z nás uklouzl. Na to, že vybírají přes 30 USD by to mohli aspoň trochu udržovat. Před námi šli nějací důchodci z Německa. Ti si asi užili.

Do Muktináhu jsme dorazili asi v 15.30. Nahlédli jsme do chrámu a šli se ubytovat, dnes už toho bylo dost. Vychutnáváme si západ slunce nad Dhaulagiri (8100m) a čekáme na véču. Jsme rádi, že je sedlo za námi a že nemáme žádné následky jako bolení hlavy nebo zvracení. Zvládli jsme to celkem v pohodě a ani nás nenapadlo, že to půjde tak hladce. Celý trek je bezva, teď už si ho budeme pěkně vychutnávat z kopečka. Doufáme, že počasí bude i nadále příznivé. Jen večery jsou dlouhé a velmi chladné. Nikde se netopí a světlo je málokde. Stejně je vždycky taková zima, že jdeme raději do spacáků. Pak se snažíme usnout, ale v šest večer to bývá obtížné.To ale k Himalájim patří, kdo tohle k životu nezbytně pořebuje, ať jede s Čedokem na Kanáry nebo zůstane doma…. „Kde už je sakra to jídlo?“
Počasí: nádherné, svítilo slunce a při sestupu už bylo teplo, jen v sedle zima a studený vítr
ZS: dobrý, při sestupu nás trochu bolí hlava, trošku jsme to cítili i v noci, lehký průjmíček u obou

26.11. Muktináh – Kagbeni

Ráno se válíme asi do čtvrt na devět. Pak se Michal asi půl hodiny holil. Podotýkám, že už vypadal jako Rumcajs. Vyrážíme v 9.15 a doslova se poflakujeme. Dnešní den se dá nazvat natáčecím. Jdeme pomalu podél nádherného kaňonu, který připomíná Göreme v Turecku, doplňujeme vitamíny v podobě vynikajících jablek, fotíme a kocháme se. Cesta neustále klesá, až přicházíme asi po 3 hodinách na rozcestí. Jedna cesta vede do Jomsomu, druhá je delší do Kagbeni. Protože jsme vyčetli v chytrých knížkách, že je Kagbeni nejsevernější vesnicí, kterou je možno s naším permitem navštívit a také proto, že má mít „středověký charakter“, chceme ji rozhodně vidět.
Leží už v údolí řeky Kálí Ghandakí, je obklopena jablečnými sady a políčky se vším možným. Hned při sestupu do ní nás trochu děsí spousta reklam na ubytování. Naštěstí se jako správní průzkumníci vydáváme až do jejího nitra a vůbec nelitujeme. Střed má opravdu velmi starobylý ráz. Domy a hospodářské budovy uplácané z hlíny, ušmudlaní obyvatelé, to všechno tvoří nádhernou harmonii s divokým okolím tohoto himálájského údolí. Přicházíme až k ceduli Check post, je tam i další cedule. Na ní je napsáno, že dál už nesmíme. Jedná se o hraniční území, kde začíná oblast Mustang, kam nemáme bohužel přístup. Je na jiný, podstatně dražší permit. Děláme aspoň pár záběrů na dálku…
Moc se nám tu líbí, takže se rychle ubytováváme a vyrážíme na obhlídku. Při zpáteční cestě se zastavujeme v jedné „restauraci“ na momo z jaka.
Radka se rozmýšlí, jestli si ho má dát, a protože se jak vizuálně podobá spíš krávě než kuřeti nebo rybám (z masa jí totiž jen drůbež, králíky, ryby a domácí skopové od našich rodičů), tak ho nechce nakonec ani ochutnat, prý aby aspoň jeden z nás přežil…
Počasí: krásné bez mráčku, fouká
ZS: jako včera

Michalova příhoda: Když jsme byli v Jharkotu, což je vesnička vypadající trošku jako pevnost nad kaňonem, stala se mi taková minipříhoda, která mě ale donutila se malinko zamyslet. V úzké uličce šla proti nám řada koní s nákladem. Museli jsme (a také rádi dali) jim dát přednost. Co na tom ? Spolu s námi tam byla jedna Tibeťanka. Ta v klidu počkala, až celá kolona přejde, zatímco já jsem dělal „myšky“ mezi jednotlivými zvířaty. Oba jsme jednali „normálně“ a přitom tak rozdílně. Ten rozdíl byl asi 8000 km nebo kolik to sem je.