Kagbeni - Tukuche, Tukuche - Ghasa, Ghasa-Ghara

27.11. Kagbeni – Tukuche

Další z našich himálájských dní začínáme tentokrát o něco dříve. Vycházíme v osm hodin. Cesta do Jomsomu je úplně jiná, než naše dosavadní putování. Jdeme totiž asi tři hodiny do značné míry vyschlým řečištěm řeky Kálí Ghandakí. Po cestě jsme samozřejmě neodolali nádherným jablkům a stejně jako včera i dnes jich kupujeme pět za 10 NRp a hned se do nich pouštíme. Jsou ještě lepší, než ta včerejší.
V Jomsomu jsme kolem 11.30. dáváme si oběd, fotíme se před místním městským výborem komunistické strany a dobíjíme baterky do videa. Dopolední cesta není co do chůze řečištěm dvakrát příjemná, ale je pěkné počasí a bezvětří, takže to ani moc nevadílo. Zato odpoledne jsme si užili. Začal foukat, sice ne studený, ale o to silnější, vítr. Po nějaké době přicházíme do „jablkového kraje“, konkrétně do městečka Marpha. Je opět plné hotelů. A to dost lákavých, protože některé z nich mají vystaveny dobroty z místních jablek jako koláče, štrůdly, žemlovku a pod. Rozhodujeme se, zda zůstat nebo ještě pokračovat, nakonec kupujeme pytlík sušených křížal a jdeme dál do vsi Tukuche, kam je to asi 90 minut. Mohli bychom to ještě víc natáhnout, ale vítr je tak protivný, že zůstáváme v jedné ubytovně, která je prý 206 let stará. Bohužel tu žádnou žemlovku ani štrúdl nemají.
Začínáme pociťovat nedostatek energie a místní z devadesáti devíti procent vegetariánská strava nám přestává stačit. Zatím to řešíme tak, že se dorážíme sušenkami. Co bude dál, to ví jen Budha.
Počasí:dopoledne hezky, teplo, odpoledne vítr
ZS: zžívací problémy se zasekly někde za sedlem, rýma také ustupuje, kašel ne

28.11. Tukuche – Ghasa

Konečně se oteplilo a můžeme i v noci odložit teplé oblečení a spát ve spacácích opět nalehko. Ráno se nám přesto nechce ze spacáků. Z hotelu odcházíme krátce před osmou. Cesta vede opět řečištěm řeky a je dost podobná včerejší.
Kolem deváté hodiny začíná být Michal hladový a tím pádem začíná sháňka po jablkách. Samozřejmě jako naschvál ve vesnici, kterou procházíme, nemá nikdo ani šlupku k prodeji. Je to ale jen výmluva, prostě z nich raději upečou koláče, než by je prodali začerstva. Nakonec jsme přece jen pět kousků sehnali a teď pádíme někam na sluníčko, kde si je hodláme vychutnat. Na této cestě nás zdrží malá příhoda s „Michalem gymnastou“. Bojí se totiž přejít lávku přes poněkud rychleji tekoucí potok s tím, že se mu točí hlava a spolu s jednou starou Nepálskou, která je na tom obdobně, se vydávají hledat po proudu nějaký brod. Po té, co zjistili, že něco jako brod na řece neexistuje, jsou oba nuceni překonat strach a lávku přejít. Každý to řeší po svém. Michal se nakonec hecnul a přešel, Nepálka se zřejmě vrátila do nejbližší vesničky a místo řečištěm šla po cestě.
„Ta voda byla děsně prudká a lávka úzká, a jak jsem se díval, kam šlapu, tak mi to ujíždělo před očima až se mi z toho točila hlava. Nikdy se mi to ještě nestalo a rozhodně to není nic příjemného. Nakonec jsem to tedy přešel, ale dodnes se divím, že jsem se tam nevykoupal.“
Po obědě jdeme dál do vesnice Kalopani a odtud nekonečně dlouho lesem do Ghasy, kde náš dnešní úsek končí. Na další pokračování už dnes nemáme. Také nás potěšilo, když jsme zjistili, co nás čeká další dva dny. Opět stoupání. A ne zrovna malé. Asi 1800 výškových metrů. Tato představa nám bere elán. Už jsme si mysleli, že půjdeme jen z kopce. To přehání, vybrali jsme si těžší, ale za to hezčí trasu, to je všechno.
Počasí: pěkně a teplo, jdeme oba v kraťasech a tričkách, jen občas foukne studenější větřík
ZS: dobrý

29.11. Ghasa-Ghara

Včera jsme si předsevzali, že vyrazíme dřív, abychom se více přiblížili cíli naší cesty. Stejně jsme ale vyrazili jako včera, čili v osm hodin. Cesta vede kaňonem a kupodivu zase jednou klesáme. Není to ale moc příjemné, protože cesta je prašná, kamenitá, „schodovitá“ a navíc se neustále vyhýbáme s oslími karavanami, které jdou v opačném směru. Kolem poledne se ocitáme v krásné pasáži kolem kaňonu, kde už jsme zpět v subtropech. Kolem nás jsou mandarinky, pomerančovníky, citroníky, banánovníky atd.
Ve 12 hodin přicházíme do Tatopani. Původně jsme jej chtěli projít a najít si nějakou pěknou hospůdku na konci, ale naše plány překazilo už n počátku stádo koz, kterým zkřížila cestu dlouhá řada oslů. Byla to docela pěkná zácpa a než se cesta uvolnila, měli jsme oba v sobě dvě porce dal bhatu po 50 NRp. K tomu čaj s opravdovým citrónem, nikoliv jen kyselinou citrónovou. Pak už vyrážíme do horoucích pekel – směr Ghorepání.
Hned za Tatopani nás čeká první nástraha. Protože stará cesta je, jako už několikrát před tím, stržená, musíme se nejdřív vyšplhat do kopce a zase sejít dolů. Navíc se ještě musíme vyhýbat s nosiči, protože stezka je opravdu velice úzká. V jednom místě není ještě ani hotová. Pracovali tam čtyři Nepálci a doslova dřeli. Osekávali skálu kladivy a železnými tyčemi zostřenými na konci. Byl na ně, na konci 20. století, neuvěřitelný pohled. Příšerná a nekonečná dřina. Srovnatelná snad jen se stříbrnými doly v bolívijském Potosí. Měli u sebe pokladničku, tak jsme jim přispěli.
Pak už jsme pokračovali po mostě přes řeku, za kterým byl další Check post, kde se lámal chleba. Jít jednodušší cestou do Beni nebo stoupat a stoupat do Ghorepani? Samozřejmě jsme si vybrali tu složitější. A tak nám nezbylo než dvě hodiny funět a funět do schodů. Stálo to ale za to, příroda tu je opravdu nádherná.
Večer sedíme u rodinky, kde bydlíme v kuchyni spolu se třemi Němci. Vykládáme si o cestování, protože jeden z nich už toho má za sebou docela dost a večer příjemně ubíhá.
Nepálci jsou rozdělení na kasty. Seděli jsme s majitelem lodge a přišli další tři vesničani, kteří u něho pracovali. Mimochodem, za 150 NRp za den, čili asi 70 Kč. Ti tři museli zůstat těsně za dveřmi, k nám se nesměli přiblížit, tak jsme si s nimi (včetně hospodského) povídali na dálku. Vrcholem bylo, když si domácí dal dal bhat. Ti tři koukali tak neskutečně hladově a nepochybuji vůbec, že hlad měli, že jeden z nich dokonce zapomněl i kouřit. A nám zamrznul úsměv na rtech. Hladoví odešli nakonec také domů.
Počasí: pěkně a teplo
ZS: dobrý